Svět bez Zemana Zahraniční politika se vrátí do Černínského paláce
Na rozhovor s prezidentem Václavem Havlem stála po celých dvanáct let jeho prezidentství dlouhou frontu i ta největší světová média. A to, co Havel řekl, se bralo nejen jako hlas českého prezidenta, ale celé postkomunistické Evropy. Na Václava Klause se stála fronta o dost menší, neboť váha jeho hlasu se s Havlovou nedala srovnat. Na Miloše Zemana se už fronta stojí tak leda ze „zpravodajské povinnosti“a v naději, že nějakým bonmotem způsobí další z řady skandálů.
O Zemana prostě není zájem. Nejen proto, že jeho dnes už bývalá mluvčí příliš nepoužívala ani telefon, ani e-mail. Hlavně však Zeman nemá co říci. A pokud náhodou ano, tak jen opakuje to, co už řekl před více než deseti lety.
U dobré vlády i u dobré hlavy státu platí, že pokud je na svoji funkci připravena, pak se během prvního roku, hned po nástupu, kdy jsou očekávání i zájem nejvyšší, odehrají ty nejzásadnější věci. Věci, na něž se v letech následujících navazuje, tak aby se před dalšími volbami daly sklidit výsledky této systematické, k výsledku směřující práce. rů, kteří kdy ve Strakově akademii seděli. Bilance Zemanových prvních devíti měsíců tomu odpovídá. Změna v evropské politice začala a skončila vyvěšením evropské vlajky na Pražském hradě. Pro Německo se český prezident stal ještě problémovějším partnerem než jeho předchůdce Václav Klaus. Mimo jiné svým ostentativním spojenectvím s protiněmeckými českými nacionalisty a zneužitím sudetoněmeckého tématu ve finále kampaně.
Prezident také zcela opomenul klíčové evropské téma, které před Českem stojí. Jde o přijetí eura, bez něhož si Praha nesedne ke stolu, u kterého se obrazně řečeno dnes řeší budoucnost celé Evropské unie. Skromná je Zemanova kladná bilance, i pokud jde o visegrádskou čtyřku a Východní partnerství či rozšiřování Evropské unie. Pravda, Slovensko, Polsko a Ukrajinu Zeman alespoň navštívil, což už je v jeho případě výkon, který je třeba zaznamenat. Stejně jako návštěvu Izraele, kde však je Zemanův přínos devalvován prvoplánovou islamofobií, byť tentokrát návrh na odsun Palestinců po vzoru vyhnání sudetských Němců nezopakoval.
Pro tento rok a s největší pravděpodobností ani pro roky příští nelze čekat, že se to zlepší. I vzhledem k jeho zdraví spíše naopak. Také jeho hradní tým, dá-li se tak vůbec sestava na Pražském hradě nazvat, nijak nesílí. A Hynek Kmoníček je jenom jeden.
To vše je třeba si uvědomit, až se bude v příštích dnech Zeman dohadovat s Bohuslavem Sobotkou o obsazení postu ministra zahraničí. Ten podle všeho chce navrhnout Lubomíra Zaorálka, který sice není žádný zázrak, ale je to člověk, který se na rozdíl od Zemana zahraniční politikou už po deset let systematicky zabývá. Pokud se obklopí kvalitními profesionály, má šanci svoji funkci zvládnout.
Bude mít přitom velkou výhodu – pokud dokáže ustát Zemanův odpor proti svému jmenování, bude mít zřejmě nejvolnější ruce ze všech ministrů zahraničí. Zahraniční politika se tak poprvé po víc něž deseti letech plně vrátí do Černínského paláce, neboť ani vliv premiéra Sobotky nebude zdaleka tak velký jako Petra Nečase. Ten si, ke škodě věci, především téma Evropské unie vymohl pro sebe. Jenže právě u otázek Unie jde často o problémy, které musí řešit vláda jako celek. Bude-li však Zaorálek dostatečně zdatný, může to být on a v čele s ním i ministerstvo zahraničí, které bude konečně hrát prim v evropské politice.
Dá se čekat, že na rozdíl od Zemana se Zaorálek nespokojí s fangličkováním, ale pokusí se vrátit Česko skutečně do hlavního proudu Unie. I Zaorálek přitom dobře ví, že jinak než přijetím eura a přisednutím ke stolu eurozóny to nepůjde. To však nebude ani za rok a ani za čtyři. Počítají se však i přípravné kroky.
A pokud jde o odpor Zemana proti případnému jmenování Zaorálka šéfem diplomacie, lze ho chápat. Je to zřejmě jedna z posledních věcí, kterými bude moci Zeman českou zahraniční politiku skutečně významně ovlivnit.