Poosmé s PaPrem, poprvé v Lánech!

Prvně jsem ho naživo viděl roku 1999 v Klementinu nad urnou Jiřího Pelikána, s nímž se loučil jakožto premiér. Podruhé mě už k důchodci z Vysočiny dovezl za deset let mladík z Olomouce, jehož jsem dávno znal jako svého čtenáře. 8. 8. 2009 o tom psal Trilobit: „Hostitel byl ještě lev v plné zbroji. Tím víc skličovalo, že tak mocný zdroj vědomostí a zkušeností tryská jen mezi těmito kamny a okny, protože ho od světa izoluje trpkost.“Potřetí ho týž Radek Augustin, mezitím přítel, bezchybný organizátor mých čtení na Hané a rozený disident, tehdy se marně snažící o čistější stranu socdem, dopravil s chotí Ivanou do Sázavy, kde mu rok nato podepsalo sedm z devíti soustolovníků prezidentskou kandidaturu; to už pokřtil v Olomouci dvě mé knihy. Naposled jsme se potkali v létě 2012, kdy nám ukázal jím objevený pramen Oslavy. Styků bylo za čtrnáct let sedm, málo na „kamaráčoft“.

Rozhodl jsem se ho volit za prezidenta, ač mám pětatřicet let blízko ke Karlu Schwarzenbergovi. Stav země vzdor knížecí zbožné účasti na vládě volal do nebe. Usoudil jsem, že Miloš Zeman bude nepohodlný, ale odpočatý. Vysloužil jsem si až hysterické reakce i od přá- tel, kterým vybledlo poselství Charty 77; vešla do dějin, jelikož signatáři vzájemně strpěli odlišné názory.

V pátek 27. 12. 2013 nás pozval na oběd do zámku v Lánech, kde jsem nikdy nebyl. Prezidentský pár nás čekal se zlatým retrívrem Darcym, jenž chtěl našemu psíku ukázat, kdo je Pán Lán, jenže Barbar se mu postavil jako David Goliáši a získal si pro celý pobyt respekt. Zato směl v nevytopené části zámku jako první jezevčík vyslechnout Ave Maria, Toccatu i fugu d moll v podání manželů Viktorových zez Plzně. Bach oslovil i jeho tak, že mírumilovně vystavil bříško. Pan prezident (dále jako v Trilobitech vždy PaPr) dosud kulhal a já, jemuž spící Barbar v noci nastavuje stoličky, jsem litoval ty, kdo tomu zakopnutí nevěří: nikdy je neoblažil vlastní pes.

Oběd byl stručný a chutný: šunka s křenem, kuře s nádivkou a zeleným salátem, sorbet s finskou polevou, jak nazvala paní domu vodku, a vánoční pečivo z její dílny. Došlo k bodu, jemuž protokol říká výměna názorů. Byla – na aktuální kauzy – ostrá, ale zdvořilá, i když se obě strany neshodly. Hovor u stolu se u nás neprotokoluje, ale odposlouchává, odkazuji na pozdější přepis v tisku. Pro případ vadné nahrávky vybírám: Zůstal jsem při tom, že ministři musí být hlavně skvělí manažeři, kteří se odborníky obklopí. Neuhnul jsem z toho, že prezidentská lóže ve zlaté kapličce nesmí zůstat trvale bez PaPra, ať se na scénách ND hraje cokoli. A také jsem PaPru potvrdil to, že když jsem jako údajně nejbolševičtější poeta nedostal za komunistů žádný metál, a ono panenství mi neposkvrnili ani Václavové Há&Ká, chci si alespoň tuhle nevinnost zachovat. Dohodou byl slib obou stran, že tržiště mínění nebude poslední.

Zimní slunce haslo, když vládní šofér pan Mašek namířil příď superbu ku Praze. Měl jsem půl hodinu na úvahu, proč právě tohoto PaPra tolik lidí tak nesnáší, že jim stojí za to vypovídat letité přátelství. Ale asi je to normální. Za první publiky spílali dnešní legendě TGM i jeho legionáři, že z nich nepostavil nové vojsko a na všechny nevybyla trafika, tehdy jen skutečná budka s tiskem a kuřivem. Havel schytal vajíčka a Klaus sedm kulí z plastu.

Rok 1968, kdy se chvíli vše smělo, nabudil kohortu mladých žurnalistů, aby příkře odsoudili nás poválečné komunisty; do roka byly z mnoha PR-hvězdy Husákova režimu odsuzující příkře nás kontrarevolucionáře. Podobně si dovedu při radikální změně poměrů představit nejednoho z medialistů dneška. Běžná lidská slabost až zbabělost snadno vyzraje v nenávist k silnějším, na něž závistník, ať chráněný totalitní mocí či demokratickou svobodou mínění, svou úrovní nemá, ale beztrestně urážet je smí.

Tento PaPr si mnohé zavinil sám, neboť je, podoben sopkám po dlouhé odstávce, mimořádně činný. Jeho slova pronášená jakoby tesána do kamene často připomínají spíš kardinála plísnícího hříšníky než prvního občana inspirujícího spoluobča- ny, a jeho zacházení s rivaly je pouze jinak drsné než Klausovo, jemuž se kladně rovná v tom, že vybudoval druhou nezbytnou část politického spektra – demokratickou levici. Způsobem života doložil, že v úřadech nepokradl. Pít umí dobře jako já, takže věřím nealkoviróze potvrzené jeho úctyhodnou ženou. Vysoká inteligence svádí k sebepřecenění, zbývá mu přimět se, aby byl na rozdíl od Klause schopen kritické samoreflexe. Naše země pořád nevzkvétá, ale už se za něho odrazila ode dna. Přechodný premiér nebyl trapná loutka. Takzvaně poloprezidentský režim může jen zavilost či neznalost zvát krokem k totalitě, když známe i celoprezidentské, a přesto demokratičtější, než byl náš parlamentní systém posledních desetiletí, až dohnil k ostudám Sněmovny i vlády.

Po útoku na Václava II. se zrodil žert: Jaký prezident, takový atentát! Kritikům tohoto textu, jímž odmítám zlobně nevěcné i z prstu vycucané útoky na současného PaPra včetně o to hnusnějších, že málo vtipných karikatur, nabízím neméně jízlivý vtip na sebe: Jaký Masaryk, takový Čapek!