Namnoze nezbedné a pohoršlivé
Asi by se slušelo věnovat tento text Josefu Dobrovskému, knězi, filologovi, historikovi, otci slavistiky a spoluzakladateli České královské společnosti nauk a Národního muzea. Vzdělaný a kultivovaný modrý abbé – jak býval nazýván – zemřel před 185 lety v Brně a o jeho významu pro naši kulturu a pro obrozující se český národní život jsme se toho ve škole dozvěděli dost.
Na rozdíl od druhého muže, o němž nepadlo ani slovo a pochybuji, že by tomu dnes bylo jinak. Zřejmě kvůli tomu, proč ho Josef Škvorecký tuším ve Lvíčeti nazval sprostým buditelem – což vůbec nebylo myšleno jako urážka.
Jan Jeník z Bratřic se narodil na Tři krále roku 1756. Pocházel z rodiny drobné šlechty, studoval v Praze, sloužil v armádě, bojoval v Německu i ve Francii a několikrát utrpěl zranění. A naštěstí je všechna přežil, zemřel až pár měsíců před svými devadesátými narozeninami (na tehdejší dobu neuvěřitelný věk) v srpnu 1845.
Od ostatních buditelů českých se výrazně lišil. „Jeníkův obraz českých dějin nelze přiřadit k tvorbě kterékoliv skupiny českých obrozenců: osobnosti Jana Jeníka z Bratřic i jeho dílo zaujímají v českém literárním vývoji místo zcela ojedinělé,“píší o něm Josef Polišenský a Ella Illingová v monografii z roku 1989.
Zůstaly po něm téměř tři desítky svazků věnovaných národnímu písemnictví jeho doby i minulosti a českému folkloru. Řekněme hned, že folkloru, venkovskému i městskému, značně přisprostlému – však také výbor, který v roce 1998 vydalo nakladatelství Maťa, nese název Písně starodávné lidu obecného českého, namnoze nezbedné a pohoršlivé.
K Františku Ladislavovi Čelakovskému a jeho sbírkám lidových písní či Ohlasům písní českých to má hodně daleko. Dost jsem pátrala, která z Jeníkových písniček by nedonutila dámy a pány v naší lektorně vytečkovávat slova. Tahle by mohla projít, neboť se přímočarému označení lidských orgánů a některých typů činnosti vyhnula: Šla má milá z krčmy,/ můj Honzíčku, strč mi!/ Kterak ti ho strčím,/ když jest se mi skrčil?
V poměrně obsáhlé studii Proti masturbantům falešné kultury dvě stě „písní krátkých“Jana Jeníka z Bratřic (je k nalezení na internetu) připomíná Radim Kopáč, že „autor své soubory ani tematicky neredukoval s ohledem na morální ‚čistotu‘ obrozeneckého ideálu, ani je esteticky ‚nevylepšoval‘ na úkor jejich autentické syrovosti“.
Díky bohu za to, i když puritány ty texty nesporně pobouří. Ale jinak kromě toho, že jsou sice nemravné, ale často vtipné až humorné, nevědomky hrají ještě jednu roli. Ukazují totiž, že náš pohled na národní obrození se obvykle nese ve stylu vznešených úvah o probuzení a poslání českého národa. Nic proti tomu, ale Jan Jeník z Bratřic, za svého života a ještě dlouho poté nedoceněný (ale to platí i o Karlu Hynku Máchovi), nás hezky snese z nebe na zem. A dokazuje, že naši vážení předkové si v písních a říkankách nebrali servítky. A když ne v nich, tak určitě ani v běžné mluvě. Vulgarita dnešní doby, byť si na ni stokrát oprávněně můžeme stěžovat, není nic nového. Až na to, že není tak půvabná jako v těch Jeníkových sbírkách. Kdo chce, ať se o tom přesvědčí sám, po listopadu 1989
jich několik vyšlo.