Sbohem, Eusébio! Fotbalové nebe přivítalo Černého pantera

Nikdy se nestal mistrem světa, přesto na něj fotbal nezapomene. Slavný portugalský útočník Eusébio byl králem i rytířem.

Do školy moc nechodil, raději naboso čutal do meruny z papíru. Jako ostatní chudí kluci z Mafalaly, zaprášeného předměstí metropole Mosambiku. Přesto z toho okatého chlapce s kulatou tváří vyrostla ikona. Ikona portugalského i světového fotbalu.

„Eusébio byl král. A proto zůstane nesmrtelným,“poklonil se slavný Luís Figo.

Eusébio včera nad ránem zemřel, 72. narozenin se nedočkal. Jeho nemocné srdce nevydrželo.

Bronzovou sochu u stadionu Benfiky Lisabon, v níž strávil patnáct let, zaplavily květiny, vzpomínka na Eusébia nezevšední.

Výjimečný útočník pobláznil davy na přelomu 60. a 70. let. Vidět Černého pantera v akci, to býval zážitek. Fotbalový svět ho vnímal podobně jako Brazilce Pelého. Elastický, elegantní, dynamický. Nezištný i zabijácký. Silný v soubojích, mazaný v kličkách a nebývale úspěšný ve střelách zpoza šestnáctky. Žádný kanonýr z jeho generace neměl tak prudkou ránu. Statistici mu spočítali 733 gólů v 745 zápasech!

„Ale třeba Josef Masopust byl lepší fotbalista než já. Já jen v útoku dával góly, on hrál v záložní řadě obtížnější roli,“skromně prohlásil před třemi lety v Praze, když Masopustovi gratuloval k osmdesátinám.

Skromnost k Eusébiovi patřila stejně jako góly, kterých si připsal stovky. Ty nejslavnější jsou z finále Poháru mistrů 1962, kdy pomohl Benfice otočit unikátní souboj s Realem Madrid. Dodnes ten zápas patří k vrcholům fotbalové romantiky. Útočné nájezdy, báječné akce, góly, vítězství 5:3 pro Benfiku a Eusébiova omluva poraženým: „Je mi líto, že nemohly vyhrát oba týmy.“

Léta se držel na vrcholu, a kdyby odešel z Benfiky, možná získal ještě víc trofejí. Lákali ho třeba do Interu Milán, už už podepisoval smlouvu za miliony dolarů, ale nakonec ucuknul. „Miluju útočný fotbal, potřebuju volnost. V Itálii se jenom brání a zápasy, ve kterých nepadají góly, mě nebaví,“rozmyslel se.

V roce 1966 se mohl stát mistrem světa, však mu to tenkrát v Anglii leckdo předpovídal. Útočník s masivními stehenními svaly střílel gól za gólem. Jeden dal Bul- harům ve skupině, Brazilcům dva a Severokorejcům ve čtvrtfinále dokonce čtyři.

Favorizovaní Portugalci tehdy ve 26. minutě senzačně prohrávali 0:3, načež Eusébio, chlapík s číslem 13, spustil svůj kulomet.

1:3 a spěchá do sítě pro míč, aby ho co nejrychleji donesl na půlku. 2:3 z penalty. 3:3 střelou z pravého křídla. 4:3! Fantastický průnik zleva, drsný faul v šestnáctce a druhá proměněná penalta. Čtyřmi góly za 32 minut zadupal soupeře do země a po letech vzpomínal: „Byl to můj nejlepší zápas v národním dresu.“

Teprve v semifinále rozjeté Portugalce zastavili Angličané. Eusébio vstřelil další gól z penalty, ovšem víc nestihl. Po utkání srdečně objal brankáře Bankse, férově podal ruku obránci Stilesovi, jenž ho celou dobu nemilosrdně okopával, a rozplakal se. Byla to jeho nejbolestnější porážka.

Hlavně kvůli surovým faulům, které musel snášet, mu velká kariéra skončila už ve 33 letech. Pětkrát byl na operaci s kolenem a ze scény odcházel unavený a pokopaný.

Přesto nesmrtelný.