U Che Guevary se rozjel Dakar. Snad tentokrát bez české „války“

V argentinském Rosariu, rodišti revolucionáře Che Guevary a fotbalového génia Messiho, včera odstartoval 36. ročník nejdrsnějšího motoristického závodu světa – slavné Rallye Dakar. Pošesté se jede v Jižní Americe a letos to bude zase o něco těžší a nesmlo

Pro mnohé teenagery je Ernesto Che Guevara tváří, kterou svým tričkům dodají ten správný lesk, aniž by často tušili, kdo že to byl. Pro pořadatele Dakaru je ale „el Che“mužem, který je motivoval posunout rallye zase o krok dál. „Jeden z jeho výroků byl: Buďme realističtí, požádejme o nemožné,“říká ředitel Dakaru Etienne Lavigne.

A tak stvořil nejtěžší rallye za posledních 6 let. Vždyť i sportovní ředitel soutěže David Castera se chlubí: „Ve srovnání s loňskou trasou jsme každý den přidali v průměru 50 kilometrů a zvýšili náročnost o jeden až dva stupně.“

Dakaru se tak má vrátit jeho africký charakter, kde záleželo víc na vytrvalosti a navigaci než na tom, držet tři hodiny plyn na podlaze. Už to nebude dvoutýdenní sprint.

„V takových dálkách budou rozhodovat nervy. Důležité bude vydržet jet maratonským způsobem, to znamená od začátku závodit svižně, ale neblbnout a v první polovině moc neponičit techniku. V ní bude spousta záludností, kdy se může něco přihodit. Druhá půlka bude skutečný masakr,“říká navigátor Josef Kalina, jenž jede Dakar už potřiadvacáté!

Ale nejde jen o délku etap. Závodníci se budou plahočit do hor v okolí nejvyššího amerického vrcholu Aconcaguy, trpět budou v 50stupňových vedrech na nejsušší poušti světa Atacamě. Však už před startem popisoval Tomáš Vrátný, jeden z „kamioňáků“, podmínky v Rosariu: „Když v bivaku otočíte volantem tatrovky, pod předními koly jsou rázem díry. Slunce pálí a z asfaltu dělá málem bláto.“ kde se živí jako počítačový expert, a má i australského navigátora, leč i pořadatelé dali k jeho jménu značku CZE. Na Dakaru je počtvrté, ještě v Africe třikrát nedojel, i proto touží ve zdraví spatřit cíl. Tak jako všichni Češi. Pár z nich se chce ale i dobře umístit. Tradičně nejambicióznější slova zní z kategorie kamionů, především od Aleše Lopraise. Má nový, silnější vůz, jemuž přezdívá Královna 69. Říká o něm: „Je to nejlepší auto, s jakým jsem kdy vyrazil na Dakar.“A ambice? „Vždy říkám, že čtvrté místo se rovná závod nedokončit a druhý je první poražený. Určitě chceme na pódium.“

Z českých konkurentů by mu mohl zatápět Martin Kolomý, loni pátý, a Jaroslav Valtr. (Včerejší první etapa skončila po uzávěrce tohoto vydání - pozn.red.) Loni tu Češi neohromili výsledky, spíš zaujali hádkami mezi sebou. Téměř obdobně jako v Shakespearových hrách proti sobě stály dvě strany: na jedné projekt, který sdružoval několik českých týmů a chtěl jednou provždy sjednotit české závodníky na Dakaru, na té druhé silná stáj Aleše Lopraise, který byl v očích mnohých i kvůli slavnému příjmení solitér. Teď prý boje ustaly.

Jenže zároveň je z českého pohledu pole ještě rozdrobenější. Týmy Tomáše Vrátného i Martina Macíka, které loni v míru spolupracovaly, se rozešly. Osamostatnil se i motocyklista Pabiška, jenž si založil vlastní stáj a pro MF DNES to vysvětloval: „Měl jsem se tam dobře

ale kategorie kamionů a motorek jsou od sebe velice daleko. Ten méně finančně náročný je pak trochu stranou. Mě Dakar stojí dva miliony korun, kamioňáka sedm, proto se vše přizpůsobovalo jim.“

A Tomáš Vrátný, který měl onen donquijotský cíl sjednotit Čechy, teď raději k sobě do týmu přibral Kazacha s Polákem a pro deník Sport řekl: „Na svém prvním Dakaru jsem inicioval večeři, kde se nás sešlo 55 Čechů. Beru to jako svou prohru, že se nám nepovedlo skloubit všechny individuality. Ale naschvály si neděláme, dokážeme fungovat vedle sebe. Věřím, že to tak bude i do budoucna.“

Věříme též.