Kytarista zvaný Alfréd, kronikář undergroundu

Pod názvem Trable den co den, který je českou variací na píseň Franka Zappy Trouble Every Day, vydal svoje paměti kytarista Otakar Michl. V undergroundu, jehož je prakticky po celý život součástí, mu nikdo neřekne jinak než Alfréd.

Hudebník oslaví 15. ledna tohoto roku pětašedesátiny, a je tedy zřejmé, že má hodně odžito. Jeho Vzpomínky na léta nejen v undergroundu, jak zní podtitul knihy, mají více než 400 tiskových stran jeho vlastního textu. O další bezmála polovinu tohoto počtu je rozšiřují přetisky novinových článků a recenzí, podrobný rejstřík a zejména obrazová příloha.

Ta kromě fotografií – většinou nepříliš kvalitních, což je vzhledem k okolnostem, za nichž byly pořízeny, zcela pochopitelné – obsahuje i fotokopie dokumentů, které se k Michlovi a undergroundu vztahují. Ať už jde o soudní spisy či stránky estébáckých záznamů z Archivu bezpečnostních složek. Fakt, že se Michl snaží právě nejrůznější „horké brambory“vždy dokládat údaji z těchto dokumentů, patří k hlavním pozitivům knihy dergroundu. Nejcitelnější stopu zanechal v Umělé hmotě, hrál ale i s DG 307, Plastic People of the Universe a po jeho nárazovém znovuobnovení dokonce i s „předundergroundovým“Knížákovým Aktuálem. Na rozdíl od drtivé většiny svých hudebních přátel a spolupracovníků má navíc i formální vzdělání na Vysoké škole ekonomické, byť nedokončené. A zatímco ostatní pracovali, pokud vůbec, vesměs v dělnických profesích, jemu se jakoby zázrakem dařilo proplouvat těžkými dobami jako programátor výpočetní techniky. I v tom je Michl výjimečný, a proto jeho paměti stojí za přečtení. Zjevně „sloní“paměť Michlovi dovoluje vyprávět prožité příběhy do udivujících detailů. Namátkou – které písničky se na tom kterém koncertě hrály, jaký alkohol se na kterém večírku vypil a kolik ho bylo, ale třeba i za kolik korun a haléřů nakoupil od veksláků bony, aby v tuzexu mohl pořídit kvalitní mikrofon. Přesto se Michl hned na úvod jistí omluvou: „Vzhledem k tomu, že jsem si nevedl žádný deník ani nečinil poznámky, dovoluji si požádat čtenáře o shovívavost. Navzdory skutečnosti, že jsem byl v období znovushromažďování policií zabavených materiálů pro svou dobrou paměť často využíván, nemohu zaručit, že se všechny události seběhly přesně tak, jak jsou popisovány.“A dodává i to, co je vždy nutno zohledňovat v oboru orální historie: „Navíc ve mně některé z událostí po všech těch létech vybudily silný emotivní náboj, v důsledku čehož může jejich vylíčení nést jistý díl fabulace.“

Otakar „Alfréd“Michl není ani historik, ani spisovatel. Bez znalosti rukopisu je těžké odhadnout, kolik práce na něm nechala spisovatelka Hana Lundiaková ve funkci redaktorky knihy a kolik odborný konzultant, historik Petr Blažek. Přes jistě relevantní výhrady, že na mnoha místech by se asi dalo krátit a možná i lépe formulovat, patří nakladatelství Pulchra poděkování. Mimochodem ve stejné době vydalo další pro underground zásadní svazek, totiž texty Miroslava „Skaláka“Skalického.

Teď posílá čtenářům další autentický dokument, který zábavnou i mrazivou formou přispívá k mapování podstatné výseče moderní české historie a kultury. Šest krátkometrážních filmů od studentů Filmové akademie Miroslava Ondříčka má na programu Noc sci-fi filmů. Uskuteční se 16. ledna v pražském kině Aero, přičemž návštěvníci uvidí mimo jiné adaptaci povídky Terryho Pratchetta Poslední odměna. (kul) Snímkem Skromné pohoštění režiséra Maniho Haghighiho začne ve středu v pražských kinech Světozor a Bio Oko šestidenní Festival íránského filmu. Skromné pohoštění je Haghighiho nejúspěšnější film, autor přijede osobně. Snímek začíná jako jízda popudlivého páru po horských silnicích, ale přechází do šílené studie lidských duší. (kul)