OBČANSKÁ POVINNOST A NOVOROČNÍ PŘÁNÍ

Během uplynulých svátků jsem navštívila i několik pražských hřbitovů a zjistila jednu potěšující věc. Jakkoliv u nás trvale ubývá pohřbů a přibývá uren, které si nikdo nevyzvedne, tak zároveň pořád existuje celkem početná skupina pozůstalých, kteří se o památku na své zesnulé pečlivě starají. Co starají, dokonce sledují i módní trendy. Na mnoha hrobech byla bohatá adventní výzdoba, na některých i plně ozdobené vánoční stromky. Tak vyšperkované, že leckterá rodina takový nemá doma. Jistě, některé hroby balancují na hraně kýče a leckdy i za ní. Ale na druhou stranu, slovy mojí mámy, není nic horšího než neupravený hrob. To už raději žádný. V o něch sváteč ních dnech jsem v sobě vybudila i chování skutečné občanky a za to jsem byla odměněna milým překvapením. Vracela jsem se takhle z jednoho večerního posezení a kousek od domu našla mládence. Ležícího na zemi. Na slova nereagoval, fy- zického kontaktu jsem se přece jenom trochu bála, při pohledu zblízka však bylo patrné, že dýchá. Byl zjevně silně unaven, asi alkoholem, ale kdo si dnes může být jist. A byl velmi, opravdu velmi mladý. Protože zhruba v tom samém věku mám děti a protože jedné známé před pár lety zemřel otec jdoucí z vánočního večírku jen proto, že zhroucenou postavu okolojdoucí považovali za opilce, nikoliv za člověka stiženého infarktem, musela jsem něco udělat. Zavolala jsem městskou policii, trochu j sem se obávala, jak budou její příslušníci reagovat, ale hlas v telefonu byl neskutečně milý a profesionální. Kde? Jistě, posílám hlídku a děkujeme za upozornění. A opravdu, po chvíli dorazila hlídka a pár minut po ní i sanitka. Jak to dopadlo, nevím, tyto operace jsem už sledovala zmrzlá zpoza okna svého bytu. Ale díky tomu telefonátu jsem mohla klidně usnout. Pevně věřím, že to onen mládenec odnesl jen ošklivou kocovinou, a doufám, že postihnout nedej bože něco podobné- ho moje děti, taky někdo zavolá pomoc.