Jsou rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Davida Ratha překvapivá?

Nebudu čtenáře napínat a hned v úvodu sděluji, že Ústavní soud nerozhodl nijak překvapivě, když označil vazbu Davida Ratha za „příliš dlouhou“. Lze naopak říci, že tato rozhodnutí navazují na judikaturu Ústavního soudu, která má počátek v letech 2004 až 2005 (viz I.ÚS 161/04 a IV.ÚS 689/05 a další). Tato myšlenková linie vyvrcholila přijetím nálezu celého pléna, k němuž se dostanu níže. Již v oněch historických rozhodnutích bylo řečeno, že důkazní zdůvodnění podezření z možného útěku či skrývání se obviněného, které je přijatelné v okamžiku vzetí do vazby, přestává stačit po uplynutí určité doby, kterou obviněný strávil ve vazbě. Má-li být další trvání vazby, tedy omezení osobní svobody, v souladu s ústavou, je třeba, aby důvody pro setrvání ve vazbě sílily. opakovaly to, co uvedly v rozhodnutí prvním, a nepřidaly nic, co by zesilovalo ať již samo obvinění, či odůvodnění vazebního výroku. původně Evropským soudem pro lidská práva právě za účelem ochrany presumpce neviny obviněného, není respektovaná ani zákonodárcem. Předmětná zákonná úprava proto ani z pohledu našeho ústavního pořádku neobstála. Dodám, že plénum rozhodovalo k návrhu druhého senátu Ústavního soudu. Už z toho je zřejmé, jaký důraz kladl sám soud na respekt k principu presumpce neviny. trestné činnosti, a tak protahují řízení, se uplatňuje už dnes. Jakákoliv nepromyšlená a populistická extenze trestání soudců a státních zástupců by způsobila jediné – počet trestních stíhání by se radikálně zmenšil. Proč by příslušné osoby riskovaly? Jsou to přece také jen lidé. Takový výsledek snad nechce nikdo, komu jde o vládu práva v naší zemi.