Karel Gut, český pan Hokej

Ve vlaku supícím do Chamonix v lednu 1909 navštívil českou výpravu muž s objemným zavazadlem. Přistoupil do vagonu a francouzsky vysvětlil jeho osazenstvu, že chytá za belgickou reprezentaci. Ochotně zapůjčil svému protějšku Josefu Grussovi k vyzkoušení výstroj a mezi jeho kolegy nechal kolovat puk. Pravěk českého hokeje – putování na první mezinárodní turnaj – původně vylíčil Jan Palouš ve svém díle Mušketýři s hokejkou. Jenže právě Karel Gut v několika novodobých kronikách oprašoval příběhy, jež by se jinak dost možná rozplynuly v říši zapomnění.

„Gruss si oblékl kožená chránítka. Kryla dole boty až po špičky a sahala mu nahoře do půli stehen. Gruss si připjal i velké chránítko na trup, byl to nádherný kožený krunýř. Vykračoval si po voze jako sněhulák...“

Tehdy ještě Karel Gut nebyl na světě. Cestu pionýrů, kteří předtím hráli jen se zahnutými holemi a míčkem, na klání do Savojských Alp „pouze“převyprávěl v knize 100 let českého hokeje. Sám byl důležitou postavou těchto dějin. Nejprve jako malý fanoušek v Uhříněvsi obdivoval meziválečnou sportovní superstar Josefa Malečka, s nímž si ke svému úžasu jednou zahrál hokejbal.

Ještě jako vedoucí obchodního úseku uhříněveského podniku Ocelana v 50. letech válel v lize za Spartu (tehdy Spartak Praha Sokolovo).

Vlastně hned jako nováček se stal kapitánem národního si v rozhovoru pro MF DNES. „Nikdy v životě jsem nevsadil korunu. Jeden ze zkušených spoluhráčů (Vladimír Zábrodský) využil mojí a Tikalovy popularity a řekl na policii, že jsme prostřednictvím něho sázeli. Byla to lež. Mám na to důkazy, dostal jsem se ke spisům ČSTV. Jeho tajemník Uhlíř mi tvrdil, že to je politické rozhodnutí, že čas vše spraví. Udělali nám ostudu, sebrali nám titul zasloužilý mistr sportu, za rok nám ho zase vrátili a bylo vše v pořádku.“ Podobně výbušné téma pro něj znamenala spolupráce s komunistickou Státní bezpečností v 70. letech. Kanonýr Václav Nedomanský kdysi v časopisu Hokej naznačil, že na něj Gut se svým reprezentačním kolegou Jánem Starším donášel.

„Nemělo by to logiku,“odmítal Gut obvinění. „Nikdy jsem nebyl ve straně, na rozdíl od Venci Nedomanského. On jako straník musel spíš dohlížet na mě, ne? Na hlídání s námi cestovali jiní. Jezdila s námi očka, která se představovala jako novináři.“

Nelehké časy ho leckdy prověřovaly. Působil ustaraně, a tak mu „přišili“přezdívku Vráska. Ve svých prvních publikacích, například ve Zlaté knize hokeje (1978), musel uhýbat režimu. „Všechny jím byly poznamenány. Lidi, kteří mu vadili, v nich nesměli být,“připouštěl.

Když v roli kapitána měl vystoupit na veřejnosti, vnucovali mu předem napsané proslovy. chách přijali čtyři prezidenti: Antonín Zápotocký, Gustáv Husák, Václav Havel i Václav Klaus.

Jako hráč se odvážně pouštěl do útočení, třebaže to hokejovým zadákům po celém světě ještě bylo zapovězeno. Projevovaly se v něm instinkty někdejšího centra.

Kapitánem „nároďáku“ho v listopadu 1951 zvolili spoluhráči ve stockholmském hotelu Kristineberg, ačkoliv ve 24 letech teprve začínal svou druhou ligovou sezonu.

Coby přísný kouč s reprezentací naboural krutovládu Sovětského svazu. V roce 1998 byl uveden do Síně slávy IIHF.

A díky jeho psaní se čtenáři mohou ponořit do kouzelných kapitol hokejového dějepisu.