„Extrémní děti mají instinkty predátorů“
u nich širokou škálu poruch chování a mají dlouhou kriminální historii. Představte si sedmileté dítě: to těžko bude útočit nožem na dospělého. Jenže u nich je to časté. Také jsou už od dětství závislí na alkoholu, mají zkušenost s konopnými drogami a pervitinem. To vytváří nebezpečnou osobnost.
Litují toho, co způsobili?
Lítost u těchto chlapců zcela chybí. Samozřejmě jsou velmi obratní maskéři, dovedou vytvářet různé lživé konstrukce a předvedou vám deset druhů pláče a lítosti, ale je to falešné, sebeobranné. Oběti je nezajímají, je zajímá, jaký bude pro ně postih. Řeší sebe a následky, jaké to bude mít na ně.
Od sedmi let byli v ústavní péči, nedalo se předpokládat, že k něčemu takovému dojde?
Předpokládat se to dá a v těch ústavech to předpokládají. Tito chlapci měli problémy ve škole, měli značně narušené rodinné prostředí, kriminální minulost, hovoříme i o patologické lhavosti, útěcích, drogách. Očekává se, že vývoj se u nich bude ubírat negativním směrem.
Může se vychovatel na podobný útok připravit nebo mu předejít?
Nynější stav příliš nepomáhá k ochraně zaměstnanců. Ústavy třeba nesmějí mít mříže, protože se oháníme humánním principem. Ale to nejsou tak úplně normální děti, to je třeba si uvědomit. Jsou to extrémní děti, tudíž by k nim měl být nastaven extrémní způsob zvládání jejich výbuchů. Třetina chovanců je vysoce nebezpečná, třetina je v obranném vzdoru, když byli zlomeni vlastními rodinami a zdeformováni předešlým vývojem a prostředím, a třetina jsou mnohdy narkomani, kteří, když jim chybí droga, dovedou být také nebezpeční.
O vychovatelích lze jen výjimečně mluvit jako o „hromotlucích“, kteří dokážou útoky odrazit...
Práce je to nebezpečná, člověk se musí neustále ohlížet, kde je kdo a zda nemá v ruce nějakou zbraň.
Jak se s takovým brutálním útokem vychovatel vyrovná?
Kromě zdravotních následků musí čelit stresu, strachu a vzpomínkám na prožité trauma, které mu často již ani nedovolí se do zaměstnání vrátit. Navíc k útokům na vychovatele dochází mnohem častěji, než se pak dostane na veřejnost.
Jak často?
To se velice obtížně počítá, ale v řadě ústavů, které navštívím, jsou vychovatelé v pracovní neschopnosti. Nedávno v jednom z nich napadli chovanci vychovatele tyčí. Napadený ztrácí u chovanců autoritu a naopak útočník je za hrdinu. Vznikají tu mezi chovanci zcela zvláštní mechanismy kooperace, které fungují jinak než v běžné společnosti. Sdružují se k sobě určité typy jedinců, již jsou schopni se tak lépe bránit nebo třeba páchat trestnou činnost. Je to nebezpečné, když je na noční směně vychovatel v budově, kde jsou zavřené v podstatě šelmy.
Útěky z ústavů jsou časté...
... chovanci utíkají v naprosto nepochopitelných situacích, a naopak v případech, kdy mohou utéci, tak to třeba neudělají.
Proč v Králíkách zaútočili v noci? Mohli utéci ve vhodnější chvíli.
Tato otázka pochází z hlavy člověka, který má všechno srovnané a nad útěkem by s určitým klidem rozmýšlel. Ale tito jedinci velmi často nedovedou takto uvažovat. Oni třeba ten čin naplánují, ale pak se nechají svést náhlým vývojem situace. Nedomýšlejí své činy.
Nemohl být ten útok vyprovokován nevhodným či přísným chováním vychovatelů?
Já tam nebyl v čase toho útoku, ale nepředpokládám, že by tam k něčemu takovému došlo. Řekněte: jak by mělo vypadat takové vyprovokování, aby někdo reagoval útokem na dospělého člověka a zezadu ho bodl do krku?
Třeba fyzický trest...
To už by před nimi musel někdo stát se zbraní v ruce a ohrožovat jejich život. Ten útok je iracionální bez zásadnějšího podnětu. Nehledě na fakt, že fyzické tresty jsou zakázány, řekl bych skoro „bohužel“.
Tak mohlo jít o pomstu za nějaké předchozí příkoří…
Zrovna napadený vychovatel a vychovatelka by nebyli mezi těmi, na kterých by se mstili. Myslím, že by si našli někoho jiného, kdo je vlivem přísnosti autoritativnější. Zrovna tihle dva vychovatelé to nebyli. Pokud by šlo o mstu, tak velmi pravděpodobně by to ti chlapci v rozhovoru prozradili. Bylo naopak patrné, že se rozhodli utéci.
Takže pro ně je takové chování přirozené, instinktivní?
U nich je to predátorské vnitřní nastavení. Každý člověk používá celou řadu způsobů, jakými dosahuje svých cílů. U těchto jedinců je to nelítostná agresivita. Mají poruchy chování, poruchy osobnosti nebo mají destruktivní maligní narcismus – lze pro ně použít pojem psychopat, byť ten není diagnosticky ukotvený. Psychopati jsou ve vězení nebo v ústavech anebo na svobodě a plní nám každý večer televizní zprávy. Ve společnosti je ale i skupina velice podobná, která je rovněž nelítostná a jde proti všem, aby dosáhla svého, jenže v rámci norem nebo na jejich hraně.
To hovoříte o politických ostrých loktech?
Dějiny nám ukazují mnoho tako- vých příběhů, kdy tito silní a vysoce přizpůsobiví jedinci vždy najdou cestu, jak škodit za účelem vlastního profitu. Ano, velice často jsou to politici, vysocí manažeři, úspěšní podnikatelé. Někteří jsou naprosto necitelní, agresivní, sebestřední, patologicky lhaví. Jenže tito psychopaté v obleku jsou vyzbrojeni i rozumem a dokážou své činy přizpůsobit tak, aby se pohybovali na hraně zákona.
Dá se v tomto ohledu vysledovat vývoj ve společnosti? Hovoří se o nárůstu agresivity, bezcitnosti...
Psychopatie byla, je a bude. I agresivita. Tyto jevy k člověku patří. Ale vyvíjejí se, přizpůsobují se stejně jako viry.
Podepisuje se na osobnosti chovanců i pobyt v ústavu?
Ano. Je to vlastně podobné jako ve vězení. Osobnost těchto dětí se formovala ve špatných rodinách, v partách a bohužel i v těch ústavech, kde se učí od vrstevníků dalším nástrojům manipulace, agrese a zneužívání norem. Ale je třeba říci, že je to menší zlo, než kdyby byli na svobodě. Vždycky ten systém bude produkovat takový negativní důsledek.
Jakou roli sehrává fenomén elektronické doby?
Žijeme v prostředí anonymity a odosobnění, kdy se jedinci často skrývají v sociálních sítích. Upozaděním identity se dostávají na světlo negativní rysy osobnosti. Lidé jsou mnohem výbojnější, sebevědomější, vulgárnější a agresivnější.
Čím je to dané?
Česká společnost má poměrně rozmanitou historii, která ovlivňuje, jakým způsobem se chováme. Protože nás ovlivňují rodiče či učitelé, kteří si prošli jinou dobou a jsou v určitém vzdoru a nepochopení vůči té nynější době. Není to o tom, že by agrese nějak zásadně vzrůstala, mění se její podoba a místo.
Takže záleží i na naší historii?
Naše společnost je těžce nevyzrálá, desetiletí lámaná komunistickým režimem. Dvě války a předtím příslušnost k velkému celku, vůči němuž jsme cítili vzdor. Střídání extrémních systémů. A Češi to přizpů- sobování těžce nesou, byť se nakonec vždycky přizpůsobili. Mnoho problémů je tak potlačeno. Bublají, vyzrávají a v ideální chvíli se objeví. Demokracie je krásnou myšlenkou, ale není pro každého. Mnozí v ní nedovedou žít, neumí se přizpůsobit a hlavně, dáte-li lidem příliš velký pocit svobody, tak se často začnou vytrácet také povinnosti a případně trest, což je vyvážení funkční demokracie. Někteří jedinci prostě potřebují určitou rovnováhu mezi cukrem a bičem. Mnoho z nich najdete právě ve výchovných ústavech.
Jaké jsou další osudy těch chovanců, když opustí ústav?
Ti kluci si už od útlého dětství vytvářejí určité obranné mechanismy, fixované způsoby chování, učí se svébytným způsobům, jak se ve společnosti uživit a prosadit. Nevykonávají duševní povolání, ale nejsou ani manuálně zruční. Takže sami vyhodnotí, že pokud mají přežít, tak musí dělat něco, co dělat umí. Mohou se pokoušet o nějaký čistý a bezúhonný život, ale jak víme, jen velmi malé skupině se to daří.
Rodiče jim nepomohou?
Jejich rodiny se jich často zříkají, nebo se jich dokonce bojí. Navíc ti kluci nejsou pro ten reálný život venku příliš připraveni.
Kolik z nich žije „spořádaně“?
Neeviduje se život chovanců po opuštění ústavu, ale poměrně detailně jsem zkoumal 300 agresivních jedinců a můžu říci, že jen deset až patnáct je nějakým způsobem v normě. Zvládli to.
Takže většina chovanců je nepřevychovatelná...
Museli by se sami chtít změnit. Snažit se pochopit své silné a slabé stránky, poučit se z chyb, umět měnit své chování a nechat se vést. To je pro člověka obecně velmi komplikované a pro takto narušené jedince se sníženým intelektem zvlášť. V těch ústavech je opravdu velmi komplikované s nimi pracovat v tak velkých skupinách a při neadekvátním personálním zabezpečení. Takže ano, značnou část z nich není možné změnit, převychovat a resocializovat. Petr Švec