Kauzy a protikauzy Místo zlepšení přišly staré aféry v nových kabátech

Tak tu zase máme koaliční aféry, útoky a protiútoky. Sobotka má na krku ostravské uhlí, Babiš se má vzdát majetku, ODS má podivné sponzory, Telička z TOP 09 je namočený v uhlí, kde nějak vězí i Tošenovský z ODS. Blesky na všech stranách, ostrý výrok předáka stíhá výrok ještě ostřejší. To vše známe jako vlastní boty. Otřesné události minulého roku politiku nepolepšily.

Řetězec všech úrovní, od premiérů až po starosty vesnic, kteří jsou podezřelí, vyslýchaní a obžalovaní, je nekonečný. Politika, kterému nic nehrozí, abych pohledal s lucernou.

Je s podivem, že má ještě někdo o politiku zájem. Je to snad nejriskantnější povolání. Ale ten risk má hranici – rozsudků pomálu, procesy se nekonají, nebo se vlečou. Příliš dlouhé vyšetřování, ještě delší proces a neslané nemastné závěry, to je stará a trvalá slabost našich právních pořádků.

Čím snadněji je politik obviněn, tím vzdálenější je závěr procesu. Mohlo by to vyhlížet jako velká solidnost a důkladnost práce orgánů. Ale málokdo to tak chápe. Časté, velmi rozdílné závěry různých soudních úrovní tomu také nenasvědčují. Můžete dostat deset let a po odvolání jen podmínku. Často projde politik veřejnou kalvárií jako jasný předběžný zločinec a po několika letech je bez viny – aniž to někoho zajímá – prim hraje to obvinění před lety.

Mechanismus je stále stejný: tisk uveřejní podezřelá fakta o prodeji OKD, která padají na hlavu premiéra. Ten se nebrání protifakty ani podezření nevyvrací, nýbrž zaútočí na média, že jsou zmanipulována nepřáteli. Nepřátelé jsou s premiérem v koalici a každý už si zaškrtává, kdy zase budou předčasné vol- by. A tisk poukáže i na Teličku z topky a proti ODS (po tom všem) vyštrachá další podezřelý sponzorský dar.

Kteří nepřátelé řídí toto, jestli nějací nepřátelé předešlých nepřátel, se neví. Také se neví, jakou váhu ta obvinění mají, protože úředního ocejchování se jako obvykle asi nedočkáme.

Tisk dělá, co má: když je mu něco divného na skutečnostech, které najde, zveřejní je. Pak bohužel iniciativu přebírají nepřátelé a protinepřátelé a nepřátelé těch protinepřátel.

Pustí se do vzájemného obviňování, které rozšiřují dál a dál a vycpávají různými narážkami a domněnkami, aby kauza byla co nejméně jasná a aby nad ní jako rozuzlení zářila jen silácká slova a temné výhrůžky. Veřejnost se mění ve fotbalové publikum, sympatie projevuje těm či tamtěm, s výkřiky – ten jim to nandal, tamten je zpražil.

A celé to představení kormidluje dovednost politiků. Někdo z aféry vybruslí bez poškození, viz dovedný Kalousek, jiný se v aféře utluče sám, viz Gross. Rozhoduje obratnost hadů, nikoliv věcný obsah aféry. Ten je čím dál nejasnější, což je také vůdčím úkolem právníků, až se v té nejasnosti třeba změní korupčník s miliony pod podlahou v ubohou oběť zvůle.

Veřejnost, pokud ji toto dění ještě zajímá, tleská a píská podle emocí. Ten je sympatický, tak je nevinný, tamten je z nenáviděné partaje, zavřete ho! Nic jiného veřejnost dělat ani nemůže. Nebo snad někdo umí odborně věcně posoudit, co vyvedl Sobotka v OKD, jak Babiš pracuje pro své firmy či v čem je namočený Telička? Nikdo přece. Od toho máme řadu různých orgánů činných v trestním řízení, několik vrstev státních zastu- pitelství a soudů a složitý systém, který to všechno zpětně kontroluje, sleduje, dozoruje a prověřuje, aby spravedlnost na tom byla dobře.

Tyto orgány mají odbornost, aparát a zákonnou moc šťourat se ve všech těch záhadných či nezáhadných aférách až k výsledku: vinen, nevinen. U vstupní brány do afér je tlačenice. Uvnitř, v oblasti činnosti orgánů, je přeplněno. Někteří politici se tam hemží už léta, marně čekají na závěr. Jiné to rychle vyplivne zpět před bránu, ale zadní východ, kde se stoupá k platnému výroku soudu, je liduprázdný. Nepoměr mezi množstvím podezřelých na počátku a rozsudků na konci je nápadný. Buďto se lehkomyslně s obviněními hází, jak to přijde, nebo na soudních závěrech sedí tučná žába, která většinu kauz spolkne sama. Bude Sobotkova činnost při prodeji OKD nějak soudně otestována? Nebude. Zůstane u slovních bitev protistran, které si svorně pletou roli politiků s rolí vyšetřovatelů, žalobců a soudců.

Nepochybné je jen jedno: když dá straně nemajetná kadeřnice milion, musí strana zvednout zadek a zeptat se, kde ho vzala. ODS to (po tom všem) ještě nepochopila. Nemá prý prostředky dárce si ověřovat a dar byl podle přísných předpisů. Může si dát na plakát: nemajetná milionářka – zase pět tisíc voličů v tahu.

Ano, v české politice vše při starém.