Císař, který nikdy nespal

Vpozdější literatuře získal hrdý přídomek „Veliký“. To přirozeně jeho současníci nemohli tušit, a tak Justiniána I. nazývali císařem, který nikdy nespí – prý pracoval, dokud nepadl únavou. Vládcem Východořímské říše byl od roku 527 až do své smrti v listopadu 565. Za to, že se jím stal, vděčí bratrovi své matky Justinovi, který se přes velitele císařské gardy a další funkce propracoval až na trůn. Mladého Petra Sabbatia, pocházejícího z rolnické rodiny, zřejmě adoptoval, alespoň tomu nasvědčuje jméno Iustinianus.

Když se Justinián po strýcově smrti stal v pětačtyřiceti letech jeho nástupcem, byl již ženatý s jednou z nejznámějších žen pozdní antiky, Theodorou, původně herečkou či tanečnicí. Byl to neortodoxní císařský pár, ale na rozdíl od těch konvenčnějších se o nich ví dodnes. O Theodoře mimo jiné kvůli snaze zlepšit úděl svobodných matek (údajně byla jednou z nich), o Justiniánovi především díky kodexu, jenž byl vydán 7. dubna 529 a nese jeho jméno: Codex Iustinianus.

Kolektiv českých autorů v Dějinách Byzance z roku 1992 charakterizuje Justiniánovu vládu jako teokratický absolutismus: „Panovník odvozoval svou moc z moci nadpřirozené a osoboval si z toho titulu právo na naprosto ničím neo- mezené rozhodování.“Byl tudíž i hlavním interpretem všech právních záležitostí. Tehdejší situace může připomínat naši současnost – předpisů a různých doplňků a komentářů bylo tolik, že se v nich nevyznali ani odborníci. I rozhodl se císař, že ten zmatek vyžaduje důkladnou revizi.

Krátce po nástupu na trůn, v únoru 528, ustavil komisi. Pověřil ji úkolem zrevidovat tři dosud užívané zákoníky a sestavit nový, který by odstranil jejich rozpory a zapracoval i nové normy. Komise pracovala tempem, jež by mohlo dnešní zákonodárce inspirovat: po roce a pár týdnech mohl císař svůj Codex Iustinianus vyhlásit.

Ale s tím se nespokojil. Promptně vytvořil další komisi, která měla ze všech těch komentářů a výroků sestavit jako doplněk kodexu utříděný výběr. Její členové museli přečíst na dva tisíce knih čtyřiceti autorů, ale zvládli to: vznikla příručka Digesta, kterou v prosinci 533 Justinián vyhlásil jako závaznou pro všechny soudy říše. Kodex a Digesta doplnilo další dílo, Institutiones, jakási učebnice pro mladé právníky.

Římské právo tak získalo podobu, v níž se uchovalo v podstatě do současnosti. Ovšem nové zákony, nazývané Novellae, byly na rozdíl od předchozích tří latinských prací vydány převážně v řečtině, která již na dvoře v Konstantinopoli víceméně nahradila latinu.

Jako správný vládce se však Justinián nevyhýbal ani polím válečným. Bojoval proti Peršanům i Ostrogótům, porazil Vandaly a podařilo se mu získat značnou část území bývalé Západořímské říše. Ale pro nás, tvory mírumilovné, jsou podstatnější stavby, jimiž zkrášlil Konstantinopol. Město bylo poničené po takzvaném povstání Niká (532), které vyprovokovaly skupiny příznivců vozatajů soutěžících na hipodromu. Císař toho využil k rozsáhlé rekonstrukci. Nejslavnější z architektonických děl, která nechal postavit, je velkolepá bazilika Hagia Sofia, která se stala největším křesťanským chrámem na světě. A udržela si svou slávu a krásu i poté, co se

změnila na mešitu.