Vyrábíme pro karavany
Levná asijská konkurence před lety zasadila tvrdou ránu českému textilnímu průmyslu. Tuzemským výrobcům technických textilií se však stále daří tlaku odolávat, i když to podle majitele svitavského závodu Svitap Jana Heřmanského není vůbec snadné a i jeho firma už začala spolupracovat s dodavateli z Asie. „Říká se, že v technických textiliích je budoucnost. To ale hlavně říkají ti, co je nevyrábějí, a jednoduché to pro nás není. Výhoda technických textilií je však v tom, že si nikdo nekoupí jen jeden metr,“říká zaměstnavatel pěti set lidí.
Svitap vyrábí široké spektrum produktů, od tenisových hal přes stany až po bytový textil. Který ze segmentů je nejziskovější a kde je naopak situace obtížná?
Velmi úspěšná je naše divize v Chropyni, kterou jsme koupili od Fatry Napajedla. Jedná se o výrobu textilií pokrytých chemikáliemi, jako jsou PVC nebo polyuretan. Ty se používají třeba do automobilového průmyslu. Po dvou letech nezdaru se výroba nyní dobře rozběhla. Náš nejúspěšnější byznys je však bytový textil, kdysi jsme měli dvě výrobny bytových textilií, z toho jednu na Slovensku. Ty jsme ale museli zavřít a pustili jsme se cestou i daleko na východ. Tam máme několik dodavatelů, kteří pro nás vyrábějí podle našich návrhů a nejsou s nimi žádné problémy. Z pohledu zaměstnanosti je to tedy nejmenší, z pohledu výsledků však nejlepší útvar.
V Česku už bytový textil vůbec nevyrábíte?
Dneska už jen málo, třeba bambusové utěrky, které jsou dražší a nikdo je nedělá ani v Číně.
Z plastových lahví vyrábíte třeba balicí pásky. Vyplatí se vám výroba, když se ceny recyklovaných lahví vyšplhaly tak vysoko?
Když jsme přistupovali k projektu, tak drcené lahve stály osm korun za kilogram. Hotový pásek se tady nikde nevyráběl, a tak se prodával za dvě a více eur. Dnes už však kilo drcených lahví nestojí osm korun, ale osmnáct a předloni v zimě dokonce 29 korun. Výroba proto byla až do minulého roku ve ztrátě. Nyní to vypadá, že může být zisková, ale kilo lahví stojí pořád 19 korun a cena hotového pásku je 39 korun. Na tom vidíte, jak se cenové nůžky uzavírají.
A proč jde cena lahví tak nahoru?
Lahví je málo. Zejména v zimě, když se tolik nepije, tak jdou ceny sběrných dvorů nahoru. Potom jsou zde i různé akce, jako je třeba kampaň na pití vody z vodovodu, což se na počtu plastových lahví také projevuje. A také jsem se už obrátil i na nového ministra životního prostředí, ať nepodporuje žádné další projekty na zpracování lahví.
Takže je zde mnoho zpracovatelů a málo lahví?
Ano, v této chvíli je zde opravdu hodně zpracovatelů. Dřív se lahve vyvážely dokonce do Číny, což se snad už vůbec nedělá. Bereme naopak lahve i z Německa, kde však stojí stejně jako tady.
V minulosti jste se obracel i na exministra Tomáše Chalupu, který chtěl na PET lahve zavést zálohu.
O Česku se říká, že má nejlepší návratnost lahví ze všech zemí. To ale platí jenom tehdy, když srovnáte země, kde lahve nejsou zálohované. Tam je návratnost až devadesátiprocentní. Psal jsem proto ministru Chalupovi a pochválil jsem mu jeho návrh s tím, že záloha je dobrá cesta, jak zvýšit výběr lahví. Zřejmě se ale na něj obrátili starostové, takže od záměru hned zase upustil.
Proč starostové?
Města totiž investovala i díky dotacím do sběrných dvorů a teď jim z nich plynou peníze. Nemají zájem, aby se zálohovalo.
Jak si vede Svitap s výrobou stanů, které jsou původním výrobkem?
V minulém režimu vyráběla fabrika jen vojenské stany, takový stan se však dneska neprodá za celý rok ani jeden. Když jsem v srpnu 1991 nastoupil do fabriky, tak ještě jela výroba stanů pro armádu naplno, ta je však už nechtěla. Navíc začala rozprodávat své vlastní zásoby a tím nám konkurovala. Podařilo se mi ale navázat některé kontakty do zahraničí a během tří týdnů jsme začali výrobu stanů na export.
To byly také vojenské stany?
Jsou to takzvané velkoprostorové stany, které se využívají třeba při katastrofách. A ty se liší od vojenského jenom v tom, že mají jinou barvu a nepotřebují mít třeba protiplísňovou úpravu nebo být nehořlavé.
Kdo je jejich hlavním odběratelem dnes?
Objednávky nejsou pravidelné. Máme německého partnera, který jednou něco koupí, další rok ale vůbec nic. Spíš se nyní chytáme s velkými tenisovými halami. Do tohoto segmentu patří i průmyslové fóliovníky, což je téměř to samé, akorát že látka není potažena PVC. Dříve jsme dělali hodně také autoplachty na kamiony pro Liaz nebo Tatru. Náš byznys se tedy skládá z tisíců příležitostí, což je na organizaci velice náročné. Na druhou stranu to není tak háklivé, pokud jeden z tisíců odběratelů vypadne.
Dřív jste dodávali stany italské armádě, funguje ta spolupráce ještě?
To bylo něco strašného. Sami nám na stany dodávali materiál. Jenže na jeden stan potřebujete třeba padesát různých elementů, ale každý v jiném počtu. A oni nám něčeho poslali víc, něčeho zase méně a pak nedokázali pochopit, že ačkoliv nám dodali materiály za miliony, tak kvůli chybějícímu knoflíku v minimální hodnotě jsme stan nemohli dodělat. Závěr byl, že jsme se nedohodli na ceně. Poslali jsme jim fakturu a oni ji nechtěli zaplatit. Poslední dodávku jsme požadovali zaplatit předem.
Máte zkušenosti i se současnou českou armádou?
S ní teprve začínáme, ale díky tomu, že vlastníme továrnu Tatraľan na Slovensku, tak děláme látky pro slovenskou armádu. Tamní fabrika je však už jen kancelář se skladem a výrobu jsme přesunuli do Česka. Je to klasický maskáč, akorát mají svůj dezén.
A nyní začínáte vyrábět to samé i pro české vojáky?
Dřív jsme to nedělali, ale když už to děláme pro slovenskou armádu, tak jsme ho zkusili vyrobit i podle požadavků české ar- mády. Zjistili jsme však, že se to řadě lidí nehodí. Nakonec to ale dopadlo dobře a výroba tkanin pro českou armádu začíná.
Liší se požadavky české armády od slovenské?
Mohou a nemusí. Požadavky se však mohou lišit i v rámci jedné armády podle toho, jestli to potřebují jenom do Česka, nebo do Afghánistánu, kde samozřejmě potřebují dezén do písku.
Další váš důležitý segment jsou přístřešky ke karavanům. Ale Češi na rozdíl od Němců nebo Nizozemců velkými fanoušky dovolených v karavanech nejsou.
Karavan stojí půl milionu, milion, když je nový. To je celkem dost peněz, aby si to mohl dovolit běžný člověk. Navíc v kempu s karavanem zaplatíte skoro stejně jako v hotelu. Nizozemci nebo Belgičané to ale mají v krvi. My místo toho máme chaty, i když myslím, že i tady se to pomalu mění.
Takže přístřešky jsou především na export?
Naštěstí máme německého partnera, který je propojený s největším obchodníkem v Nizozemsku a je schopen nám zadat práci na celý rok. Jinak by to byla sezonní záležitost. V této chvíli proto vyrábíme zhruba třicet tisíc přístřešků ročně a patříme k největším výrobcům.
Exportujete také do Ruska. Nelze se proto nezeptat, jak na vás dopadá současná situace?
Devalvace rublu je pro exportéry do Ruska velmi nešťastná záležitost, protože prodražuje veškeré zboží na tamním trhu. Zatím se sice ještě nic nestalo, ale partneři se už začínají ozývat, že bychom s tím něco měli udělat. My bohužel nemáme marže tak velké, abychom mohli jít výrazně dolů. Můžeme zlevnit o jednotlivá procenta. Jak to dopadne, nedokážu v tuto chvíli odhadnout.
Jak moc je pro vás ruský trh důležitý?
Rusko je hodně důležité. Vyvážíme 60 procent produkce, větší polovinu z toho do Německa a necelou polovinu do Ruska a Polska. Pak taky do Itálie, Belgie, Švédska, odkud se však ozývají jen jednorázově, pokud něco potřebují.
Znáte už výsledky za minulý rok?
Nebyla to žádná sláva, ale kromě jednoho roku jsme nikdy nebyli ve ztrátě. Takže i loni jsme skončili v zisku. Tržby jsou stabilní, kolem 600 milionů ročně.