BAREVNÉ PANELÁKY A BIFLOVÁNÍ
Nebýt teprve březen, myslela bych si, že je to trapný aprílový žert. Pražský dopravní podnik se vytasil s nápadem, že těhotné by si na oblečení mohly připnout placku, která by všem dala jasně najevo, jak na tom jsou, a hned by je všichni v tramvaji, metru či autobuse pouštěli sednout. S povděkem kvituju alespoň to, že dopravce se nejdřív rozhodl prověřit anketou, zda o tohle značkování vůbec někdo stojí. Soudě dle prvních reakcí se ukáže, že nikoliv. Já bych o podobnou placku taky nestála. Když jsem coby těhotná někdy přece jen potřebovala sednout – někdy to vážně přišlo vhod – docela se osvědčila obyčejná slušná prosba. Netvrdím, že se zvedla půlka tramvaje, ale jedno místo se vždycky našlo. Doporučuju ostatně tuhle metodu všem, kdo z nějakého důvodu nemohou vlát na tyči v zatáčce, ať už kvůli těhotenství, únavě nebo třeba kvůli věku. Je to lepší než mít na tváři kyselý výraz a doufat, že si ho někdo všimne. Při pohledu na česká panelová sídliště čím dál víc přechází zrak. Bohužel to není pochvala. Je bezvadné, že se daří domy opravovat, zateplovat a všelijak vylepšovat. Ale proč k tomu patří jedovatě peprmintová, jásavě růžová nebo alespoň řvavě oranžová barva fasády? Když se objevil první takový panelák, asi to někoho nadchlo a od té doby to firmy specializující se na opravy nabízejí správcům domů ve výhodném balíčku. Když jich stojí v ulici deset, navíc každý jiný, připomíná to stavbu tříletého dítěte z lega. Jak nemám ráda, když stát nebo města lidem do všeho mluví, tak přesně v tomto případě by to udělat mohly. Je v zájmu města nebo i vesnice (barevné fasády totiž řádí i tam), aby stanovily pravidla, kam až lze zajít. Například v Liberci či ve Zlíně se na sídlištích tomuhle moru zjevně ubránit dokázali a nezdá se, že by se tam kvůli tomu bydlelo hůř. Minulý měsíc v Mladé Frontě DNES vycházely přílohy o pravidlech češtiny a také seriál o litera- tuře coby tahák k maturitě. Ohlasy byly vesměs kladné, přesto někteří čtenáři psali, že to dětem moc usnadňujeme, když tiskneme hotový rozbor díla. Učitelé se ozývali, že znevažujeme školní dřinu, když se snažíme díla přiblížit v souvislostech, místo abychom vsadili na biflování obsahu a data narození a úmrtí autora. Centru pro přípravu maturit zase vadilo, že doporučujeme, aby se studenti koukli i na filmová zpracování. Jinými slovy, část lidí pořád považuje za cíl maturity nachytat studenty a zprotivit jim knihy jednou provždy. A to je přesně to, co jsme nechtěli, naopak jsme se snažili ve spolupráci s osvícenými kantorkami alespoň někoho pro čtení nadchnout. Ostatně, připravované texty jsme testovali i na vlastních dětech. Včera jsem na nočním stolku čtrnáctiletého syna našla rozečtenou jednu ze Shakespearových her. A to mě potěšilo víc, než kdyby uměl z hlavy říct, kdy přesně se slavný dramatik narodil. Tahle šála je originál a nenajdete ji v žádné konfekci. Přitom k jejímu upletení nepotřebujete jehlice, stačí vám vlastní ruce. Teď zjara je sice tento tip z kategorie pět minut po dvanácté, ale méně šikovné z nás alespoň mají do podzimu čas svoji zručnost vypilovat. K třiceti minutám, za které má autorka hotovo, jsme totiž skeptické. Na zadejte Arm Knit an Infinity Scarf in Minutes.
www.youtube.com
onadnes.cz