Není to vidět, ale Řecko začíná štěpit eurozónu

Mezi těmi, kdo mají Řeků plné zuby, je východní Evropa. Ale Atény mají i spojence, kteří chtějí udržet projekt eura bez šrámu. To jim umožňuje pořád hrát.

BRUSEL, PRAHA Evropa, jež vypadá v řecké krizi vzácně sjednocená, je ve skutečnosti rozdělená, a tím pomáhá Řekům vzdorovat.

Je to jako teenagerovská hra nervů, když dvě auta míří ve filmu proti sobě a prohraje ten, kdo uhne dřív. Ale dospívající řidič jednoho vozu ví, že v tom druhém tahá za volant současně spousta lidí, kteří mají na tenhle závod různý pohled.

Bezprostředně po řeckém referendu se říkalo, že pokud Řekové nepřijdou do Bruselu s realistickými návrhy na splácení dluhů, je to začátek jejich odchodu z eurozóny, jelikož přesně takhle si Evropa vyložila řecké ne. Včera už ale zněla jinak.

Francouzský premiér Manuel Valls prohlásil, že Francie udělá vše, co je v jejích silách, aby udržela Řecko ve světě eura. „Riskovat odchod Řecka není možné,“dodal.

Nebyl sám. Odchod Řecka z eurozóny si nepřeje ani předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Šéf Evropského parlamentu Martin Schulz řekl: „Jsem zastánce toho, aby Řecko zůstalo.“Smířlivě se vyjadřoval i evropský prezident Donald Tusk a řada dalších politiků, překvapením pro nezasvěcené bude, že pro je i Angela Merkelová, která má částečně nezaslouženou pověst hlavního Řekobijce.

Problém je v tom, že Řekové se pak necítí pod dostatečným tlakem a nemají pocit, že situace je buď, anebo. Z jejich pohledu zbývá ještě jedna možnost, mají čas i prostor na kličky.

Kdo je kdo a kde stojí

Důvod je zřejmý a zcela výstižně ho popsal eurokomisař pro ekonomiku Pierre Moscovici: „Dobře, v neděli se vyslovili Řekové, ale je tady ještě dalších osmnáct zemí, které mají také hlas.“

Tím řekl dvě věci. Zaprvé: v eurozóně je devatenáct členů, řecký odchod není jen záležitostí Řecka, jak to zdálky vypadá. Týká se to všech, ať by jim tohle řešení sňalo řeckou zátěž, nebo by je poškodilo. Zadruhé: do projektu eura už bylo investováno tolik energie i peněz, že nelze jen tak vyjmout jednu plechovku z pyramidy.

Premiér Tsipras ví o téhle snaze zachránit eurozónu netknutou a využívá toho.

Státy platící eurem lze ve vztahu k Řecku rozdělit do třech skupin, přestože ne každý zaujímá černobílou pozici, což je dobře vidět na německé kancléřce Merkelové, která odložila bič a předala ho svému ministru financí Wolfgangu Schäublemu. Celkově tak Německo patří k hlavním zastáncům zásadového obchodnického postoje „když nemůžeš platit, pomůžeme, když nechceš splácet, máš smůlu“.

Státy eurozóny se zajímavě rozdělily podle toho, jaký mají vztah k projektu eura a – což je důležité – podle toho, co v posledních letech prožily a jak mají hluboko do kapsy.

Zatímco pro Francii či Belgii je hlavní udržet piplané dítě, Slováci, Finové, Španělé, Estonci, Lotyši, Slovinci či Litevci už mají Řecka plné zuby. Baltové museli kvůli vstupu do eurozóny polykat velmi hořké kapky, jiní je museli brát kvůli krizi, ale všichni si museli hodně utahovat opasky. Tudíž nejsou pro žádné dárečky Aténám. Navíc země bývalé východní Evropy patří v eurozóně k chudým a politici by voličům nedokázali vysvětlit, proč musí dotovat zemi, která si žila na vysoké noze.

Druhou skupinou jsou země, jež stojí uprostřed, kritizují Řecko, ale mají pochopení, protože se nedávno také propadly z velké výšky a náprava bolela. Typické jsou Irsko a Portugalsko.

A pak jsou spojenci. Kromě Francie mezi ně patří Malta, Kypr a Itálie.

Ale tohle je jen základní rozdělení, protože jak věděli už staří Řekové, vše plyne a mění se. Po řeckém referendu to i Angela Merkelová, kterou předtím domácí média oslavovala pro její tvrdost jako železnou kancléřku, schytala od listu Die Welt. Za to, že byla příliš nekompromisní a upřednostnila politický kalkul – zalíbit se Němcům vydolováním dlužných miliard z Řeků – před ekonomickou moudrostí.