Z laboratoře vynálezců
Lednička je naprostá samozřejmost i té nejmenší kuchyně, ať už se nachází na rovníku, nebo za polárním kruhem. Vznikla jako skříňka s ledem a dnes už umí myslet za nás.
Babička ráda vyprávěla historku o lednici, kterou měli ve vile, kde za první republiky trávili léto. Byla to malá kredenc ze dřeva, uvnitř pobitá plechem kvůli izolaci a ve středu opatřená plechovou nádobou, kam se shora sypal led. Ten dováželi ledaři, kteří ho přes zimu nalámali na zamrzlých rybnících a skladovali v chladných sklepích. Už tenkrát měla babička z této ledničky druhé Vánoce, protože z domova byla zvyklá na ‚americkou lednici‘. Ale nepředbíhejme.
OTEC DOMÁCÍ LEDNIČKY
Lednice na led, který v dobře izolované skříni postupně tál a ochlazoval vnitřní prostředí na teplotu kolem nuly, se běžně používaly ještě na počátku století a ve 20. a 30. letech. Městské domácnosti už často vlastnily elektrické spotřebiče. Ještě před nimi existovaly ale mechanicko-chemické lednice, z nichž první vznikla už v polovině 18. století. Její tvůrce William Cullen ji sestrojil na principu vakua a dietyleteru, který absorboval okolní teplo. Na praktické využití si lednička musela ale počkat ještě sto let. Jejímu vzniku hodně napomohly pokusy fyziků a chemiků s různými látkami, ze kterých vzešel patent na chladicí systém na bázi komprese páry, a Faradayovy pokusy s chlazením pomocí tekutého čpavku. První prototyp lednice Johna Gorrieho se ale setkal s komerčním neúspěchem.
Úspěch sklidil až britsko-australský novinář James Harrison, jehož patent na ledničku zaujal především pivovary a velké masny. V 60. letech už mnoho australských podniků jeho lednicemi na bázi komprese éteru, alkoholu a amoniaku disponovalo. Opravdovým milníkem v historii lednice je pak rok 1876. Tehdy německý inženýr a duchovní otec domácí ledničky Karl von Linde zdokonaluje chlazení na základě rozpustných plynů a zakládá společnost, která chladicí systémy vyrábí ve velkém dodnes. Lindeho systém chladil až do 20. let, kdy už bychom ‚americké‘ lednice Frigidaire a Westinghouse mohli objevit v mnoha zámožnějších domácnostech. Další zlom nastal počátkem 20. let ve Švédsku. Dva mladí studenti Královského technologického institutu představili vynález absorpčního chlazení – proces, kterým chladíme dodnes. Za celosvětovým úspěchem jejich vynálezu stála firma Electrolux, která na tomto principu začala produkovat lednice, které známe i z vyprávění Oty Pavla.
ÉRA MRAŽENÉHO JÍDLA
První oddělené mrazáky se objevily ve 40. letech, ale masověji se rozšířily až v 50. letech. Lednici v té době mělo už 80 % amerických domácností. To byla doba, kdy už se některé lednice uměly automaticky odmrazit a byly opatřeny přihrádkou na výrobu ledu. To byla také doba vniku prvních mražených jídel. Stojí za nimi Marjorie Merriweather Post, manželka tehdejšího amerického velvyslance v Sovětském svazu. Obávala se o kvalitu tamějšího jídla, takže obstarala velké mrazáky a naplnila je výrobky amerického potravinářského gigantu General Foods. Servírovat v zimě sezonní ovoce byl hit, který rychle překonal hranice ambasády. A byla to opět Post, kdo po návratu do Ameriky inicioval velkoprodukci mraženého jídla.
V dnešní době jsou v kurzu lednice, které nejen chladí, ale nabízejí i benefity navíc. Koncem 90. let přišla doba kombinovaných amerických lednic s vestavěným kohoutkem na chlazenou pitnou vodu. Dnes přechází pozornost spíše ke zdravému stravování a kvalitě potravin. Objevuje se lednice s displejem, který monitoruje stav potravin uvnitř. Optimální atmosféru umějí zařídit lednice s integrovaným ionizátorem a ventilačním systémem, který umí čistit vzduch a udržet zeleninu déle čerstvou. Moderní mrazák zase šetrně zmrazí ovoce tak, že se na něm nevytvoří ledová krusta a je chutnější po rozmrazení. Co se týče designu, pomalu opouštíme bílý lak a vracíme se k nerezu, případně barevným lednicím v retro stylu, jaké byly v módě v 50. letech.