Dagmar Havlová nakonec nepůjde do bitvy s českým státem, jméno bývalého prezidenta však dál zůstává obchodním artiklem.

na něco podobného fondy nemají, a bylo by proto nutné o uhrazení třicetitisícového poplatku potupně žádat buď město Haifa, anebo krajanskou komunitu, která tam pojmenování náměstí po českém velikánovi navrhla. Notabene když příští rok je rokem Havlových nedožitých osmdesátin a při té příležitosti už je avizována celá řada snah po něm něco pokřtít.

Je zjevné, že si Havlová a její nadace opožděně uvědomily rozsah celé ostudy, a tak se snaží z celé šlamastyky trochu zmateně vylhat. „Pokud se jedná o bohulibou akci spojenou s uctěním památky prezidenta Václava Havla, nebudeme požadovat žádný poplatek, stejně jako dosud,“tvrdí ředitel nadace Vangelis Zingopis.

Proč potom výběrčí poplatků bombardovali velvyslance v Izraeli výzvou k zaplacení? A proč se má dál taxa platit za populární lavičky Václava Havla? Copak městům, která si je instalují, nejde o uctění památky exprezidenta? A o co tedy – opravdu by jinak za lavičku zaplatila bezmála tři sta tisíc? Spíš se zdá, že se dědici Havlova jména ani po této ostudě nechtějí rozloučit s dobrým podnikatelským plánem, do něhož je zapojen i rodinný přítel Bořek Šípek.

Přitom tu nejde o nic nekalého, výběrčí licenčních poplatků za Havlovo jméno jsou v právu, postupují zcela v souladu s občanským zákoníkem. A možná lze chápat i obavy, aby se nevyrojila třeba spousta hospod s „guláškem Václava Havla“. Přesto lze odhadovat, že by to on sám skousl spíš než nedůstojné licitování se svým jménem.

„Je třeba znovu a znovu stavět hráze bezohlednosti skryté za praporem tvorby zisku,“vyzval Havel ve svém úplně posledním novoročním projevu v lednu 2003. Být tu dnes s námi, pak ač byl humanista, možná by vzal do ruky hůl. A ještě by měl námět na další absurdní hru.