„Palcoval bych, ale jsem švorc!“
VIMPERK Vpravo za barem se židličkami vysokými tak, že se na ně nedá ani sednout, bliká sedm hracích přístrojů. Kvízomatů. Za nimi pod průhledným igelitem přitlučeným ledabyle ke stropu stojí zhruba stejný počet vypnutých hracích beden. Dá se tušit, že tradičních automatů, které ve Vimperku podle vyhlášky nikdo nesmí provozovat. Kvízomaty jsou ale trikem, jak gamblerům nabídnout zábavu...
„Rozměnit?“ptá se obsluhující Vietnamec, podle cedule na dveřích patrně provozní, když vidí, že mířím ke koutku s blikajícími přístroji.
„Je to zbytečný, akorát tě to podělá o prachy. Tydle bedny jsou na...,“procedí znuděně u přístroje kudrna- tý, zhruba třicetiletý čahoun. Potáhne z cigarety, několikrát naposledy máčkne, aby se zatočily čtyři „válce“symbolů, a prohraje zbytek peněz.
Jsme v jedné ze dvou heren, které vimperská radnice označuje za nelegální a na které podala pro neoprávněné podnikání trestní oznámení. „Tady nejsou bedny nakrmený, nedaj ti nic,“bouchne do přístroje vztekle mladík a odchází.
Stroj mezitím láká na další hry. Stačí do něj strčit bankovky (mince nebere), odkliknout, že se hráč seznámil s pravidly, a pak si jen vybrat hru. Všechny jsou obdobné – točí se válce jako na automatu, ale pokaždé se objeví otázka. Kdo čeká primitivní, plete se.
V jedné se přístroj ptá, jestli katedrála v Chartres leží ve Španělsku, ve druhé, jestli na šikmé věži v Pise dokazoval Galileo Galilei obíhání Země okolo Slunce, v další, jestli Velká francouzská revoluce začala v roce 1789. Když hráč odpoví špatně, přichází o výhru, otázku však může ponechat na později v „banku“. Nikdo z hráčů si ale nad dotazy hlavu neláme. Mačká ve vteřině poté, co se otázka rozsvítí, jedno a to samé tlačítko. Buď to trefí, či nikoli.
„Dneska už jsem do ní dal litr a podívej se, co dává. Kraviny, totální kraviny. Zvýším sázku na deset korun a dá mi trojičku a čtvrtou nic. Vý- hru blbejch třicet korun, chápeš to?“klepe na monitor další hráč ve druhém z barů a ukazuje na tři stejné symboly a čtvrtý jiný. S bednou mluví jako se ženou. Tedy skoro jako se ženou – oslovuje ji, pobízí, ať se polepší, ale častěji sprostě nadává, občas uhodí, kopne. Za deset minut prohraje dvě stě korun. V ruce žmoulá ještě pětistovku, kterou bez vteřinového zaváhání do kvízomatu strčí. „Nemá to smysl,“pokrčí rameny, už když tam další peníze dává, ale hraje dál. Otázky nečte, jen mechanicky mačká jedno tlačítko a stej- nou odpověď u všech dotazů – ano. I kdyby se chtěl nad otázkami zamyslet, s jeho stylem hry to nelze. Odmáčkne to tak rychle, že mnohdy člověk stihne přečíst nanejvýše první dvě slova.
Od stolu, který je ve vedlejším prostoru odděleném od „herny“dřevěnou zástěnou, na něj volají kamarádi, ať se na hru vykašle a jde zpět za nimi řešit načaté téma – jestli jednoho z nich může šéf vyhodit, či nikoli. Kdyby šéf slyšel, jakými slovy jej častují, vyhodil by jistě všechny.
„Ty nový automaty jsou hovadina. Já bych si i šel zapalcovat, ale jsem švorc. Už jsem v tom prohrál strašně peněz. Fakt strašně. A co jsem neprohrál, to mi sebral exekutor,“říká muž pokuřující před nedalekým nádražím. Představí se jako Štefan od Volar a vypráví svůj příběh, kdy za večer dokázal prohrát desítky tisíc korun i jít domů třeba se sto tisíci v klopě. „Jenže to pak ztratíš úplně představu o prachách, hraješ a hraješ. Daří se, pak kus peněz sjedeš, říkáš si, jak je musíš vyhrát zpátky, a to je to nejhorší,“pokračuje. Sám hrál automaty s otočnými válci se symboly, ruletu v kasinu i karetní hry. „Ty nový digitální, kde nemáš ani válce, jen displeje, to by mě nebavilo,“vypráví ochotně, když dostane cigaretu. Z čeho bral peníze na hru, neříká. „Pracoval jsem,“dušuje se.
Zákaz nezákaz, hraje se dál. V hernách, které postihly obecní vyhlášky proti výherním automatům, jsou teď nové přístroje. MF DNES dvě z takových heren ve Vimperku navštívila.