Tharandtem chodila princezna, milovník Orientu i podvodník
Jihozápadně od Drážďan leží Tharandt, město se stejnojmenným hradem. Tharandt je úzce spjat s naší historií. Žila tu česká princezna Zdeňka.
Byl to zvláštní moment. V čase po dešti, kdy z kopců stoupala pára, jsem se nečekaně ocitl na zajímavém místě. Cestou z Drážďan jsem nejel jako obvykle po dálnici, ale vzal to přes Freital směrem na Dippoldiswalde. Nikam jsem nespěchal a koukal po kopcích. Po pár kilometrech jízdy v dešti se vyčasilo a já jsem se ocitl v městečku Tharandt. Odkudsi jsem věděl, že je tu zřícenina hradu, který ve středověku měl cosi společného s českou korunou.
V Tharandtu jsem zastavil na parkovišti, které zabírá část malého náměstí, rozhlédl se a zjistil, že ruiny jsou hned nade mnou a že cesta nemá ani půl kilometru.
Neměl jsem s sebou žádného průvodce ani datový roaming. Proto jsem si nevelké ruiny hradu jen „neinformovaně“prohlížel a těšil se z výhledu směrem zpět k náměstí. Přímo pod hradem, spíše už vedle něj, byla v páře stoupající z lesa a z přilehlého parku zvláštní vila...
Vila Suminski
Na svahu stála stavba dost bizarní, aby byla strašidelná a zároveň budící úsměv, dost otlučená s chybějícími kameny a cihlami, aby se jeden bál, že brzy spadne, přitom majestátně čnějící se svou nezvykle úzkou věží k nebi.
Sešel jsem z hradu a vilu či spíše zámeček postavený ve směsi orientálního stylu a novogotiky zkoumal zblízka. Kdosi krásný objekt pomalu opravuje. Podle sochařské výzdoby a podle poničených částí fasády a zahrady ho ještě čeká spousta práce a řada výdajů. Ze zvonků zjišťuji, že – byť je objekt docela rozsáhlý – jsou v zámečku tři byty. Doma se pak dočítám něco málo z historie objektu, který v Česku nebyl pořádně popsán.
Menší zámeček si vedle hradu Tharandt nechal postavit sochař Ariel von der Recke- Volmerstein (1831–1879) v roce 1861. O pět let později ho ale koupil polský šlechtic, malíř, sběratel umění a botanik, hrabě Michael Jérôme Leszczyc-Sumiński (1820–1898). Právě jeho jménem se zámečku dnes říká – Němci ho neznají jako zámeček Nový Tharandt, ale spíše jako vilu Suminski. A byl to právě polský vědec, kdo nechal ob- jekt přestavět po vzoru orientálních paláců, jež vídával na svých cestách po světě. V polských encyklopediích, které se věnují Sumińskému, jsem se dočetl, že hrabě ukazoval stavitelům hlavně obrazy paláců ze španělské Alhambry. Dům pak šlechtic naplnil uměleckými skvosty, které skupoval po světě. Je velmi pravděpodobné, že v Tharandtu skončily i skvosty z Vatikánu, protože Leszczyc-Sumiński patřil k těm, jimž papež Pius IX. prodával umělecké předměty ve strachu z rabování vojsky krále Victora Emanuella II. Některé obrazy, které hrabě získal, prý také sám restauroval.
Leszczyc-Sumiński zemřel 26. května 1898 v Tharandtu, jeho majetek byl postupně nevlastním synem Franzem von Recum rozprodáván. Pokud jde o vilu, tak začala střídat majitele. Například po první světové válce ji vlastnily tři rodiny, nejprve egyptský obchodník, pak v Německu proslulý podvodník a alchymista Franz Tausend, který dokázal řadě bohatých lidí namluvit, že umí vyrábět zlato, posléze židovská rodina Försterových, jíž byl při arizaci majetku objekt zabaven.
Po 2. světové válce objekt zabavil stát, který ho koncem 50. let minulého století převedl na tharandskou lesnickou školu. Dnes je krásná, památkově chráněná, ale zdevastovaná vila opět v soukromých rukou.
Hrad
Možná vás ale víc zajímá samotný hrad Tharandt. Dnes na vrchu nad náměstím najdeme už jen zbytky horní části pevnosti. Určitě sem ale zavítejte, jde o velmi romantické místo a vlastně na to má i „razítko“. Zříceninu hradu Tharandt totiž navštěvovali ti, kteří o tom, co je a co není romantické, tak trochu rozhodovali – slavní němečtí malíři období ro- mantismu: Ludwig Richter, Caspar David Friedrich, Adrian Zingg či Carl Blechen.
Vůbec nejslavnější obyvatelkou hradu byla česká princezna Zdeňka Česká (1449–1510), která je v literatuře u nás i v Německu uváděna většinou jako Sidonie. Zdeňka byla dcerou českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. A princeznin osud byl pak typický pro šlechtičnu vrcholného středověku.
Otec ji jako desetiletou poslal do ciziny coby zástavu za mír a klid na česko-saské hranici, 11. listopadu 1459 byla totiž v Chebu podepsána smlouva o svazku malé princezny a Albrechta, syna saského vévody Fridricha II. Zdeňka se tak na čas ocitla ve výchově své budoucí tchyně, aby si po pěti letech Albrechta, tehdy už saského vévodu a význačného evropského šlechtice, vzala.
V rodině však posléze získala paní z Čech silné slovo. Prý byla zbožnou katoličkou, která nesnášela násilí, a tak odmítala o šest let staršího manžela doprovázet při válečných výpravách.
Přestože život prožila z velké části na pohodlném míšeňském hradě Albrechtsburg (první stavbě zámeckého typu v Evropě), po smrti manžela v roce 1500 se uchýlila na hrad Tharandt. Pro Zdeňku nechal purkrabí alespoň hrad upravit, a možná i proto se mu pak začalo říkat zámek. Tehdy už Tharandt neměl obrannou funkci při společné české a saské hranici a svůj význam definitivně ztratil po smrti Zdeňky v roce 1510. Okna a dveře byly přeneseny na nedaleký Grillenburg, část střech o několik desítek let později na zámek Annaburg. Započalo pomalé chátrání. Definitivně mohl být hrad Tharandt rozebírán po roce 1582, kdy August Saský povolil místním obyvatelům brát z hradu kámen na stavbu jejich domů.