Z Brna do Lvova okolo tanků a zase zpátky

Brno je městem literatury. Už šestnáctým rokem tu nakladatelství Větrné mlýny pořádá Měsíc autorského čtení – MAČ, který do města láká nejen české literáty, ale v posledních letech i autory ze zahraničí. Každý ročník má zvláštní hosty, po Němcích, Skotech nebo Slovincích navštívilo letos Brno jedenatřicet spisovatelů, básníků, esejistů a publicistů ukrajinských.

A ledva se představili brněnskému publiku v Divadle Husa na provázku, vyrazili směr Ostrava, Košice, Lvov a Wroclaw, kde v knihovnách nebo klubech festival pokračoval.

Já jsem tuto cestu absolvovala s ukrajin- skou spisovatelkou Halynou Petrosaňak – v autobuse, autě nebo i ve spacím kupé nočního vlaku mezi Ukrajinou a Polskem jsme vedly pět dní trvající dialog.

O literatuře, ale hlavně o Česku a Ukrajině, jak jinak. Nepřekvapivě začal dotazem na vstřícný postoj českého prezidenta vůči Putinově politice a na to, zda všichni Češi stejně jako on schvalují, bagatelizují nebo ignorují ruskou okupaci východu Ukrajiny. Protože jsem na Ukrajině v posledním roce nebyla poprvé, nijak mě dotaz nezarazil. Ukrajinci, kteří mají o české realitě jakožto o nejbližší výspě Západu o něco lepší přehled než my o té jejich, velmi obezřetně vnímají naše postoje vůči konfliktu, který v jejich zemi už druhým rokem probíhá. Ubezpečila jsem ji, že Miloš Zeman svým postojem nereprezentuje ani stanoviska vlády, ani smýšlení většiny, spíš naopak.

„Na východě umírají lidé,“říkala pak za- smušile Halyna a na displeji mobilu mi ukazovala fotku svého dospívajícího syna. Každá rodina má ve svém okruhu někoho, kdo na východě bojuje, nebo tam dokonce padl. Povolávací rozkazy se nikomu nevyhnou. Přicházejí vysokoškolským studentům, hercům i baleťákům národních divadel, zaměstnaným i nezaměstnaným, prostě přicházejí. Cítila jsem Halynin strach.

„Přestala jsem denně sledovat zprávy a čtu výběrově. Tolik katastrof, které nás zaplavují, prostě nedokážu vstřebávat každý den. Dlouho trvá, než na ně přestanu myslet, než se zbavím strachu, než překonám depresi. Mají to tak všichni. Ulice ve městech jsou sice plné lidí, ve lvovských kavárnách a barech je plno, ale nálada se proměnila. Válka prostupuje vším, a i když nejsme na frontě, všichni denně bojujeme s vnitřním smutkem a strachem,“vyprávěla mi perfektní češtinou Halyna, která si v Čes- ku v 90. letech vydělávala na dokončení diplomové práce jako servírka v restauraci v Beskydech.

Vedle češtiny a rodné ukrajinštiny mluví ještě plynule rusky, německy a anglicky, živí se jako překladatelka a tlumočnice, publikuje eseje a poezii.

Za Mukačevem, kde si nedávno bojůvky z Pravého bloku vyřizovaly osobní účty se samopaly v rukou, jsme minuli první ze dvou hnědo-zeleně skvrnitých tanků s vojáky sedícími na kapotě. Tank vypadal jak pomalu se sunoucí ježek, do stran mu místo bodlin trčely hlavně zbraní houpajících se na hrudích kluků výrazně mladších, než jsem já.

Řidič našeho auta, pan Jurij, se po nás ohlédl a zeptal se, jestli bychom chtěly zastavit u krajnice, protože tam prodávali borůvky a prý vynikající víno. Jako by si tanku ani nevšiml. Stejně tak Halyna. Prostě jede