„Pane, jsme na internetu“
Přijíždějí brzy ráno, často na malých nákladních autech. Ještě v cárech ranní mlhy začíná příprava. Kmeny se řadí a malují. Jde o peníze, ale hlavně o čest. Tohle je největší setkání Papuánců, snad všech kmenů z hor ležících přímo uprostřed Papuy-Nové Guineje.
Vypadá to jako prastará tradice, ale ve skutečnosti to tak dělají jen asi pětatřicet let. A je dobře, že setkání u města Mt. Hagen existuje. Nejen proto, že jsem tady a můžu fotit pravěk.
Nebýt téhle akce, tihle lidé by se potkali maximálně při bitvách. To, že se scházejí, jim v nich má totiž zabránit. Ne vždy se to podaří.
Kmeny papuánského středohoří žijí od sebe velmi izolovaně a vzájemně se opřádají různými pomlouvačnými historkami. Jeden kmen tvrdí o druhém, že například pojídá děti. Jiní zase žijí v domnění, že ženy kmene toho a toho jsou všechny čarodějnice.
Každý kmen má zvyky odlišné. Není proto divu, že tyto báchorky vznikají. A tak se vždy předposlední víkend v srpnu všichni sjedou do Mt. Hagenu na tento spektakulární, třídenní festival.
Fotím od prvního rána. Je to pastva pro hledáček. Každý kmen má svoje barvy, vzory a „módu“. Podle toho se na první pohled všichni poznají – a také se kvůli tomu vzájemně pošklebují a urážejí, protože je- jich barvy jsou jako dresy znepřátelených fotbalových klubů.
Rivalita je podobná. Potomci lidojedů a lovců hlav z jednotlivých údolí po sobě vždy šli a nyní si to rozdávají v tancích.
Jednotlivé skupiny sleduje porota, která udílí ceny. Peněžitá odměna za první místo je značně vysoká, což může znamenat, že se někdy příslušníci jednotlivých – neúspěšných – kmenů mezi sebou mohou pořádně poprat. Jednu rvačku vidím na vlastní oči a není to žádná legrace. Berou to vážně.
Jsou tady sice ozbrojení policisté, ale všichni na ně kašlou. Policie to v téhle zemi nemá jednoduché. Udržet právo a pořádek je téměř nemožné, neboť bojovníci policii prakticky ignorují. Když například příslušník určitého kmene něco provede, krádež, znásilnění či vraždu, postaví se za něj celý kmen. Druhý kmen samozřejmě učiní recipročně totéž. Je to potom věc náčelníků, kteří se musí sejít a domluvit na placení odškodnění.
Pokud se nedohodnou, může vzniknout velmi krvavá a záludná válka, která může trvat měsíce, někdy i roky. Zločiny jsou tady nečekané. Například přejetí prasete autem. To je vážné. Ale rozhodně není divu: dvě prasata tady mají cenu tří žen.
Cesta do pravěku, mezi domorodce v Papui-Nové Guineji, přímo na setkání bojovných horských kmenů v Mt. Hagen, měla nečekané a hodně moderní finále.
Setkání v Mt. Hagen, což je město v údolí pojmenované po sopce, je neuvěřitelná věc. Barvy, ječení píšťal, zvuk bubnů, řev mužů, žen a dětí všech věkových kategorií.
Zlatým hřebem je vystoupení „hliněných mužů“z údolí Assaro. Vypráví se, že kdysi vedli válku s jiným kmenem, který byl daleko početnější. V rozhodující bitvě, která mohla pro muže z údolí Assaro skončit tragicky, dostal kdosi spásný nápad natřít si nahá těla šedým jílem, šedá je totiž v Papui-Nové Guineji barvou smrti, a nasadit si masky vyrobené z různých částí lebek zvířat a rovněž potřené jílem.
Bojovníci předvádějí, jak jejich předkové vyrazili do boje. Jde z nich strach. Přibližují se zpomalenými pohyby, jdou jako stroje.
Není divu, že druhý kmen utekl. Skoro to udělám i já.
Podobně obávaní jako hlinění muži jsou lidé z kmene Huli. Poznám je snadno. Jsou pomazaní červeným jílem, jen obličej mají žlutý. Papuánci spolu s gustem bojují a se stejným gustem něco slaví. Dostal jsem se do vesnice jménem Wabag. Místní kmen má načerněné obličeje a ruce, za ušima květy. A na hlavách mají jakési klobouky, které po dlouhá léta vytvářejí ze střihaných lidských vlasů. Asi to nebudou vlasy poražených protivníků, ale vlastní.
Ale kdysi tady byla půda hodně žhavá.
Dokonce se svého času říkalo, že zrovna tady „snědli“počátkem 60. let jednoho z členů Rockefellerova rodinného klanu, Michaela Rockefellera. Později byla v okolí této vesnice nalezena „jeho“lebka, a než mohli díky zubům s jistotou prohlásit, že to rozhodně není on, zpráva se rozletěla světem. Mladý Rockefeller zahynul jinde.
Bojovníky z Wabagu ale tahle historie nezajímá. Mají sing-sing.
Další setkání a oslava. Tentokrát zřejmě proto, že místní dostali od jiného kmene odškodnění za nějakou nepravost, a tak slaví.
A stojí to za to. Skáčou do výšky podobně jako afričtí Masajové.
Fotil jsem jako o život, a když jsem musel odejít, bylo na mně vidět, že z toho nemám radost.
A pak se to stalo. Jeden z pomalovaných mladíků si všiml, že je mi to líto, šel za mnou a uprostřed polovičního pravěku, kde lidé mají luky a šípy, oštěpy a sekery, které si dodnes vyrábějí z kamene, řekl: „Jestli chcete ještě vědět něco o naší vesnici, jsme na internetu.“
Musím říci, že jsem sestupoval do údolí jako ve snách.