Hovory z baru aneb Jsme za vodou, tedy na suchu

Tak končí to už, nebo nekončí? chtěl vědět Rops, zdeptaný vedrem ještě víc než my. „I kdyby ho pro letošek bylo až až, houby na každý pád skončily,“povzdychl si Unterwasser. „Půda je tak přeschlá, že spóry se nevzpamatují ani příští rok. Tohle je největší houbařská katastrofa za posledních padesát let.“

„A nejen houbařská,“přidal jsem se. „Psali, že už vyschly prameny Labe i Vltavy. Elektrárny Orlík, Kamýk a Lipno stojí. Přestáváme prodávat proud Německu, sami máme málo. A katastrofa se přehoupne do příštích let. V zimě holomráz, v létě Sahara.“

„Ani lanovka na Petřín už nejezdí, kopec pod ní je dočista vydrolený. Obsypali ho archeologové, kteří tam vyhrabávají kosti zedníků, co zdili Hladovou zeď. Zlé znamení.“Unterwasser se pokřižoval.

„A Karlův most... To by jeden plakal. Za chvíli je na suchu, turisti se budou procházet pod jeho oblouky, a ani lokální přívalové deště už s tím nedokážou nic udělat,“zavěštil si Rops a pohlédl do své prázdné sklenice. „Když jsem si ráno mazal chleba máslem, zjistil jsem, že je v něm podivná dutina a každý krajíc má v sobě díru. To je ta chybějící voda, nahradilo ji vakuum. A to byl prosím chleba z největší české velkopekárny, která bere vodu až ze slovenských hor.“

Unterwasser mu dolil ze džbánu mojito; v poslední době jsme už nedokázali pít nic jiného. „Je paradoxní, že jak se subtropický pás posunul až k nám, do oblasti dříve mírného podnebí, přišly spolu s ním i uprchlíci z horkých oblastí Země. Na ved- ra jsou ovšem zvyklí, bude jim tu tedy dobře.“

„V Německu jim bude líp. A ve Švédsku a v Anglii asi taky,“namítl jsem.

„Ano, ale ti skromnější zůstanou tady. Je jim jedno, že houby neporostou. Zato já bych houbařil, až bych brečel.“„To říkáš každý rok.“„Letos opravdu brečím. Ten úžasný francouzský nůž se štětečkem – kdybych byl věděl, že ho nikdy nepoužiju,vůbec bych si ho nekupoval.“

„Přestěhuj se do Skandinávie,“poradil mu Rops. „Tam rostou houby v obrovských počtech.“

„A v obrovských počtech se tam vyskytují i ti uprchlíci – právě ti nejnáročnější, s nejdále vyplazenou rukou. Co bych tam mezi nimi dělal já, stará konzerva? Kamenovali by mě z jedné strany, zatímco z druhé, té levé, by mě uštěkali nordičtí levičáci.“

„Houby pořád rostou na Ukrajině,“vzpomněl jsem si. „Kolem Černobylu bují miliony bílých hřibů. Jeden úlovek je velký přes půl metru, přepošlu ti fotku.“

„Pořád se tam ještě střílí,“zavrtěl Unterwasser hlavou. „Jako by nebylo dost horko i bez střílení. To už bych raději do Ruska.“„Do Ruska?!“zhrozili jsme se unisono. „V rámci kampaně Eurosovjetskij Sojuz vyhlásil Putin program pro uprchlíky z Evropy. Kdo odejde z oblastí postižených suchem a vedrem na Sibiř a zaplatí Rusku čtyři tisíce dolarů, může se usadit v jednom z bývalých hornických měst. Půl roku tam leží sníh a zmrzlá voda je i všude pod zemí. Když přijde léto, je krátké, ale intenzivní, přesně jaké potřebujeme, ale snad už ani nepamatujeme. Vtip je v tom, že uprchlíci jinak nic nedostanou, naopak si pobyt musí koupit, a ruská ekonomika tak přestane padat, možná se dokonce od- razí ode dna, záleží jen na tom, kolik Evropanů bude ochotno za tamním krásným počasím odejít. Ruská vláda jim garantuje ochranu jejich majetku i všech investic, sám prezident se zaručil svým slovem.“

„Konečně bude Putin k něčemu dobrý,“poznamenal Rops.

„Nějak se mi to nezdá,“zapochyboval jsem. „Že by Putin projevil nějakou vstřícnost k Evropanům?“

„Teče mu do bot,“pokrčil rameny Unterwasser, „i když co mu tam teče, je otázka, když je takové sucho. Celá ta věc ho prý napadla na dovolené na Krymu, kde je taky pěkné dusno, jak dobře víme. Možná mu ten žár novoruského slunce pozměnil mozek a udělal z něho lidumila? Pokud je tomu tak, můžeme čekat velkou amnestii jeho politických protivníků.“

„Konečně bude to vedro k něčemu dobré,“uzavřel debatu Rops a šel namíchat další džbánek mojita.