Bodoval jen jednou, ale Hanus junior sní: Chci být mistr světa
BRNO Táta si nejdřív přál, aby zkusil hokej. Jako on. Jenže byla to marná snaha. Když osmiletý Kevin Hanus vysedával u televize a sledoval motocyklový šampionát, jestli se na obrazovce náhodou nemihne jeho otec Jaroslav, měl brzy jasno. A tak nakráčel za otcem, tehdy šéfem jednoho z týmů, a řekl: „Chci taky jezdit na motorkách. Chtěl bych taky jednou zvládat co ti kluci.“
Otec si ho vyslechl... „A pak už neměl jinou šanci,“směje se Kevin.
Hned v roce 2001 se poprvé posadil na minibike, dětskou motorku, za rok odjel premiérový závod. Otec víc a víc utlumoval svou práci ve světovém šampionátu a říkal si, proč bych měl podporovat jiné, když mě potřebuje vlastní syn.
Ten mezitím rostl a snil. „Že bych jednou chtěl jet závod mistrovství světa. Že bych jednou chtěl bodovat. A že bych se jednou stal i mistrem světa,“vypráví.
První dva body má splněné, ten třetí zní jako sci-fi, 21letý Hanus junior však řekne: „Já ale ani tenhle sen zatím neztratil. Proč taky?“
Proč? V šampionátu zatím nemá stálé angažmá. Za posledních šest sezon odjel 15 závodů, ten zítřejší v Brně bude šestnáctý. Startuje na divoké karty a kvůli technice končí ve třídě Moto3 na chvostu. I ve včerejších trénincích byl poslední.
Bodoval jen jedinkrát, když před třemi lety dojel v chaotickém závodě v Le Mans třináctý, ač ho vítěz předjel o celé jedno kolo.
„Táta mi říkal, že za 35 let, co se věnuje motorkám, něco takového nezažil. Pršelo, bylo jen 12 stupňů, a když je v Le Mans mokro, je to, jako byste jeli na ledě. I proto otec opakoval: Zkus jenom dojet! Poslední kola byla šílená. Viděl jsem, že jsem na bodech, klepal se, ale udržel to a byl rázem ten nejšťastnější člověk na světě,“vypráví mladík, který sice jezdí za Německo, ale má i český pas a stále slušnou češtinu.
I proto o závodě v Brně mluví jako o domácím, zatímco o tom na německém Sachsenringu jako polodomácím. „ Tady se cítím víc doma.“S Čechy Abrahamem, Kornfeilem i Hanikou rovněž v padoku tráví nejvíc času. V civilu se pět let živil jako elektrikář, teď v září nastupuje na vysokou školu.
Že zrovna není výsledková hvězda, ho netrápí. „Jezdím divoké karty, abych ukázal, že mám na šampionát výkonnost. Vím, že nemám nejlepší materiál, ale naše síla je v tom, že jsme závodní rodina. A že držíme spolu.“
— Robert Sára