Proč ten křižník plný peněz pořád nejde a nejde otočit?

Na konci léta je každý rok k vidění zábavná scéna: ministři, jinak neomezení vládci resortů, se jako na orloji střídají na ministerstvu financí a s čepicí v ruce prosí o pár miliard korun navíc.

Je to tradiční rituál, kdy si šéf státní kasy nejprve zabuší do prsou, že přes hranici deficitu vlak nejede. Ale pak se v zájmu země nepřekročitelná hranice překročí, anebo se peníze sofistikovaněji rozdají prostřednictvím všelijakých fondů.

Pro rozpočet na příští rok byla ta nedotknutelná hranice, na niž Andrej Babiš na jaře přísahal, 70 miliard korun. To je o 30 miliard méně než letos, kdy je rozpočtem uzákoněna rovná stovka. Ale ono je to stejně ve hvězdách a vše jsou jen hausnumera, protože loni byl uzákoněn deficit 112 miliard a výsledek byl 78 miliard, zatímco pět let předtím byl plán 38 miliard, ale na konci roku byla kasa v minusu 192 miliard.

V každém případě je zřejmé, že i těch chtěných 70 miliard letos padne, protože natažených ministerských rukou je moc. Samé nepředvídatelné výdaje: teď jsou to uprchlíci a potřeba posílit armádu, jindy zase povodně, sucho nebo třeba kobylky.

Napínavý thriller, v němž se ministr Babiš do krve bije za svou 70, přitom sledujeme ve chvíli, kdy přicházejí zprávy o tom, jak česká ekonomika aktuálně roste nejrychleji v Evropě. Motorem jsou rovnoměrně všechna odvětví, sílí spotřeba domácností i investiční aktivita a nezaměstnanost je rekordně nízká. To vše slibuje, že české premiantství by nemělo být jen náhodným krátkodobým výkyvem. A i v takové chvíli, kdy snad už ani ekonomicky lépe být nemůže, je spor jen o to, jestli sekera rozpočtu bude 70, 80, nebo bůhvíkolik miliard.

Kdo si ještě pamatuje velký politický spor z jara 1995, co udělat s desetimiliardovým přebytkem z předchozího roku? Rozpustit do spotřeby (tedy „prožrat“), anebo tím umořit část státního dluhu? Bláhové starosti. Od roku 1996, ať vládla pravice, nebo levice, náš rozpočet kontinuálně vykazuje problém, že český stát prostě není schopen si na sebe vydělat.

Měnit něco zásadněji na financování státu je jako otáčet křižník na moři. Ale zdá se, že tento křižník snad ani žádné kormidlo nemá.