Prostě porno, i když kryté steskem pod názvem Love
Ale možná se vyplatí tuhle křížovou cestu podstoupit, protože si člověk ujasní, co je póza, co schválnost, pokrytectví a co nekompromisní nuda. Neboť, jak praví odpůrci pornografie, „sex, kterého se nemohu zúčastnit, je nezajímavý“.
Lituje se a vzpomíná
Otázku, zda Love překračuje hranici mezi erotickým a pornografickým dílem, si musí zodpovědět každý divák sám, třeba pomocí nejjednodušší definice, že porno je znázorňování sexuálních motivů „za účelem vyvolání pohlavního vzrušení“. Samozřejmě provokatér Noé tvrdí, že mu šlo o zobrazení milostného vztahu jako takového, ale kdyby se projevy fyzické lásky vystřihly, žádný vztah by nezbyl. Pouze odpudivě ufňukaný hrdina, který si užíval rozkoš se dvěma ženami naráz, vzal si tu, jež otěhotněla, a na druhou teskně vzpomíná. Rozervanec teatrálně žebrá na kolenou, melancholicky si dopřává dávku drogy k dešti za okny, lituje se a vzpomíná. Přičemž vzpomínky představují něco mezi sportovní a baletní exhibicí dvou, tří i více borců, klipovou ekvilibristikou milování a instruktážní videopřílohou Kámasútry.
Průzkum krkolomných pozic
Ovšem Noé není primitiv, takže svou posedlost názorným sexem obaluje uměleckým nátěrem od obrazových kompozic po práci s hudbou – jako kdyby tóny klavíru zušlechťovaly pohled na výron semene skoro v přímém přenosu. A vlastní sebevzhlíživost Noé nezapřel ani v menší roli, již si přidělil, ani v hrátkách se svým jménem a příjmením, které zosobňují jinak velice vzácný náznak humoru.
Bohužel z hlavního hrdiny ještě udělal budoucího filmaře a vložil mu do úst tak naduté úvahy o revolučním umění, že je snad lépe, když mladík nemluví, pouze heká a zabývá se průzkumem dalších krkolomných pozic milostných aktů.
Něha mezi prostocviky
Na druhé straně však režisérovi nelze upřít cit pro náladu důvěrnosti. Pokud divák přijme předpoklad, že mimo intimní mikrosvět ústředních hrdinů nikdo neexistuje, že nic jiného neznají ani nedělají, pak nemůže neocenit bezprostřednost „pelíšků“, v nichž se mezi zpocenými prostocviky občas urodí i pošetilé slůvko nekonečné něhy.
Sto třicet minut otevřeného sexu v trojrozměrném formátu je odvaha. Nikoli tvůrce filmu Love, který dnes jde do českých kin, nýbrž diváka, jenž bez zkušenosti se jménem Gaspar Noé na režisérovu novinku vyrazí.
Zabírá na nespavost
Pohříchu kromě nejbanálnější dějové linky – setkání, milování, hádání, žárlení, rozcházení, vzpomínání – se ve filmu Love nic neděje. Nadto se i to nic vláčně povaluje v omezeném prostoru a časových skocích použitých čistě pro zpestření, jestliže jediným efektem prostorové iluze – s výjimkou zmíněné ejakulace – zůstávají líné kroužky cigaretového dýmu.
Noé se prostě rád předvádí: samoúčelně, okázale, metodou šoku. Jenže na rozdíl od často přirovnávané Nymfomanky, která měla silné hrdiny, tajemný příběh i jedinečný autorský nadhled, Love pouze demonstruje nezajímavou tezi na nesympatických postavách v naději, že o reklamu se už postarají pobouření mravokárci.
A snad by to rádi udělali, kdyby někdy mezi třetím a šestým orgasmem v kině neusnuli. Protože nekonečná monotónní příručka sexuální gymnastiky nezabírá na smyslovou představivost, nýbrž na nespavost. Love Francie, 2015, režie Gaspar Noé, hrají Karl Glusman, Klara Kristinová, Aomi Muyocková, Gaspar Noé, Benoît Debie, Vincent Maraval, titulky, 130 minut