Krčím se a kolem létají šrapnely informační války

ijeme v informační válce. Uprchlická krize je pro mě jen jednou z mnoha bitev této vál- ky.

Z obou stran bitevního pole sviští ostré náboje, rozuměj názory, kolem mé hlavy. Je to ohlušující. Kaž- dá armáda má pravdu, kterou odpaluje mohutnými děly protivníkovi přímo do zákopů. Vyhrává ten, kdo je víc slyšet, ten, jehož pokřik řve víc vojáků. Nezáleží na tom, co pokřik sděluje, ale jak snadno pronikne do hlav.

Sedím v kráteru po vybuchlé mině, na hlavě se mi kinklá helma, zacpávám si prsty uši a silou zavírám oči.

Doufám v co nejmenší počet kulek, které by prolétly nad mou hlavou, a odolávám chytlavému rytmu bojových pokřiků. Vřava však neutichá a hrobové ticho po bitvě je v nedohlednu.

Ve stejnou chvíli se odehrává více bitev, ale tato se stala na nějaký čas nejsledovanější.

Nemám však na mysli vlastní jádro problému, ale právě ten infor- mační boj. Většina z nás by tuto krizi ani nezaznamenala, nebýt oné hlasité bitvy, která si vzala za oběti nevinné – ty, kterých se to netýká.

Náhle se i tyto oběti dostanou do afektu a zápalu boje a začnou se přidávat k jednotlivým armádám. Bojuje se na několika frontách: tisk, sociální sítě, debaty… Bojuje se jak na zemi, tak ve vzduchu – jak v realitě, tak ve virtuální realitě. Nakonec je větší bitva a více obětí než území, o které se bojuje – jako v Hamletovi.

Problém nevyřeší slova, ale činy. Já se však dál krčím v kráteru, doufám, že mne boj zasáhne co možná nejméně, že mne minou všechny výstřely.

Čekám, až bude po všem.