Mimozemský život v „okolí“? Ještě větší naději než Mars budí některé měsíce
Pátrání po mimozemském životě je už delší dobu hlavním vědeckým úkolem americké NASA – slouží mu nejen automatické sondy vysílané k planetám a měsícům, ale i pozorování kosmickými a pozemskými dalekohledy.
Výzkum probíhá ve dvou směrech. Zaprvé vědci hledají stopy po primitivním životě v naší sluneční soustavě. Zadruhé se astronomové snaží najít u vzdálených hvězd planety podobného typu, jako je Země, na nichž by byly příhodné podmínky pro život.
V naší sluneční soustavě nemůžeme očekávat vyspělejší život, nanejvýš mikroorganismy.
Při vymýšlení detekčních přístrojů vycházejí konstruktéři z předpokladu, že případnou přítomnost živých organismů lze odvodit z nepřímých důkazů: každý organismus se prozrazuje vylučováním určitých plynů, typickými reakcemi na přidání určitých látek, rostliny pak existencí fotosyntézy, která je jejich základním životním cyklem. Obecně platí rovnice, že tam, kde je voda, měl by být i život.
Podmínky pro život
„Toto kategorické tvrzení se mi zdá dost odvážné, nemusí platit vždycky,“upozorňuje však astrofyzik Jiří Grygar. „Mimochodem, není vyloučeno, že na Zemi se prvotní voda vy- pařila a my tady máme druhou várku, kterou přinesly některé komety a možná i namrzlé planetky. Ale moc jasné to zatím není.“I tento problém, který se vynořil teprve nedávno, ukazuje, jak složité je bádání o nebeských tělesech.
Život vyžaduje dostatek energie. Předpokládalo se, že energie sluneční. O tom, že by některé planety a měsíce mohly mít žhavé jádro jako jiný pramen energie, nikdo neuvažoval – to dříve bylo za hranicemi představivosti. Dnes s tím musíme počítat. A samozřejmě nezbytnou podmínkou je dostatek organických látek jako stavebních kamenů živých organismů.
Základní okruh „podezřelých“nebeských těles se v posledních letech neměnil. Přibyly však některé měsíce. A rozšířilo se množství nepřímých důkazů.
„Nejpodezřelejší“je Mars
Za hlavního favorita na přítomnost života považuje většina odborníků stále Mars. To platí od začátku hledání. Nyní však odborníci uvažují i o měsících Titanu a Europě.
Není vyloučeno, že Mars měl v dávné minulosti obrovské oceány. Američtí odborníci mluví o tom, že polovinu jeho severní polokoule pokrývalo hluboké moře, a to po dobu až 1,2 miliardy let. Tmavé pruhy, které dnes můžeme vidět na povrchu, mohly způsobit proudy slané vody. „Ani vyschlá řečiště ale nemusí být pravdou,“připomíná Grygar. „Někteří badatelé se domnívají, že to byly mělké přívalové řeky, které dostávaly vodu z bombardování planetkami a planetárními embryi o průměru stovek metrů.“
Vozítko NASA Curiosity našlo na povrchu organické molekuly obsahující uhlík, dusík a fosfor. A to jsou základní složky potřebné pro život pozemský.
Postupem času shromáždily automatické sondy další nepřímé důkazy o existenci „mikromarťanů“. Pře- devším se zdá, že sopky tam vyvrhovaly lávu před „pouhými“několika desítkami milionů let. To znamená, že nitro planety může být dodnes žhavé.
Peklo na Venuši
Druhá planeta od Slunce se svou velikostí a skladbou podobá Zemi. Zakrývá ji hustá oblačnost. Sovětské sondy Veněra v 70. a 80. letech zjistily, že na povrchu této planety vládne peklo – průměrná teplota je 464 stupňů Celsia. Rovněž Venuši pokrývaly do doby před 4 miliardami let oceány kapalné vody, ve kterých mohl pučet život. Když začala teplota Slunce stoupat, voda se vypařila, nyní po ní nejsou žádné stopy. Dnes je Venuše absolutně sterilní těleso.
Měření sovětských automatů Veněra ukázala, že oblast ve výšce okolo 50 km odpovídá tlakem a teplotou podmínkám na povrchu Země. Proto se už čtyři desetiletí spekuluje o hroznech mikrobů vznášejících se v mracích ve výškách od 47 do 70 km nad povrchem.
V poslední době se vědci s nadějí na objev mimozemského života obracejí k některým měsícům.
Zaujal Jupiterův měsíc Europa
Největší těleso naší soustavy Jupiter je plynný gigant, proto život na něm vylučujeme. Totéž platí i pro Saturn, Uran a Neptun. Okolo Jupitera však krouží 65 měsíců nejrůznějších velikostí, z nichž některé stojí za průzkum.
Vědce nejvíc zaujal měsíc Europa. Údaje sondy Galileo z 90. let o tomto tělese důkladně zamíchaly našimi představami o mimozemském životě. „Před touto expedicí se vědci domnívali, že měsíce ostatních planet jsou velmi stará omlácená tělesa podobně jako náš Měsíc,“řekla Rebecca Phillipsová z centrály NASA. Automatické sondy postupně tuto představu vyvrátily – identifikovaly tekutou vodu nejen pod zamrzlými plochami Europy a dalšího Jupiterova měsíce Ganymed, ale také na Saturnově měsíci Enceladus.
„Europa je nadějnějším kandidátem na přítomnost života než Mars,“domnívá se Phillipsová.
Oceány na Ganymedu
Na Ganymedu, největším měsíci sluneční soustavy, objevila sonda Galileo 200 km pod jeho povrchem oceán ze slané tekuté vody mezi vrstvami ledu. Hubbleův kosmický teleskop navíc zjistil slabou kyslíkovou atmosféru, což Galileo potvrdil. Existuje tam i slabá magnetosféra – to je u měsíců výjimečný jev.
Další Jupiterův měsíc, Callisto, vypadá přibližně stejně, ale chybí mu vnitřní zdroj tepla a magnetosféra. Pod ledovou kůrou je v hloubce asi 100 km rovněž slaný oceán.
Šéf oddělení pro výzkum sluneční soustavy JPL Torrence Johnson porovnal šance obou měsíců takto: „Základní ingredience pro život jsou četné na mnohých tělesech sluneční soustavy, jako jsou komety, asteroidy a ledové měsíce. Biologové věří, že pro podporu života je potřeba tekutá voda a energie, takže je vzrušující najít další svět, kde by mohla existovat kapalná voda. Ale energie je dalším předpokladem a dnes je oceán Callisto zahříván pouze rozpady radioaktivních prvků, kdežto Europa má navíc ještě teplo produkované slapovými jevy kvůli blízkosti Jupiteru.“
Titan jako laboratoř?
Z 61 souputníků Saturnu se zdají nejzajímavější Titan a Enceladus.
Titan je druhým největším měsícem sluneční soustavy – je větší než planeta Merkur. Obklopuje ho hustá atmosféra z dusíku a metanu – žádný jiný měsíc naší soustavy nemá tak silný závoj. Mráz okolo 180 stupňů vylučuje kapalnou vodu. Patrně tam jsou jezera z metanu.
Už v sedmdesátých letech 20. století prorokoval planetolog Carl Sagan: „Titan představuje v našich očích obří laboratoř v planetárních rozměrech, ve které se dá sledovat vývoj předbiologické organické chemie.“Studium tohoto měsíce by tedy mohlo ukázat, jaké chemické procesy mohly na Zemi probíhat předtím, než tady vznikl život.
Organické látky objevili na Titanu astronomové pozorováním ze Země. I proto vyslala Evropská kosmická agentura do jeho atmosféry v roce 2004 sondu Huygens, která to potvrdila a zpřesnila.
Povrch Titanu tvoří duny a hory z vodního ledu, dále soustava metanových jezer a řek soustředěných okolo pólů, jak se domnívá astrobiolog Chris McKay. „Osobně si mys- lím, že největší šanci na zjištění mikroorganismů by mohlo přinést studium Titanu,“domnívá se Jiří Grygar. „Podrobnosti nám ukázaly radary amerického automatu Cassini. Jsou tam uhlovodíková jezera, na kterých jsme viděli vlny. Vane tam vítr, který přemisťuje duny.“
Nejchladnější Triton
Měsíc Neptunu Triton je dosud nejchladnější známé těleso naší soustavy – panují tam teploty minus 235 stupňů Celsia.
Když okolo něho v roce 1989 proletěla sonda Voyager 2, zaznamenala gejzíry, led a erupce plynů, patrně dusíku. Triton patří mezi několik málo měsíců, které jsou geologicky aktivní. Sopky by mohly podle Setha Shostaka z Ústavu SETI v Kalifornii vzbuzovat naděje na život. Povrch se nejspíš skládá ze zmrzlého dusíku a ledu, pod ním je pevné jádro z hornin a kovů. Atmosféra je asi tisíckrát řidší než na Zemi, jak víme z pozorování Hubbleova kosmického teleskopu.
Katalog extremofilů
Odborníci z Cornellovy univerzity v New Yorku nedávno sestavili katalog 137 mikroorganismů, které mohou existovat v extrémních podmínkách. První tyto extremofily, jak se jim dnes říká, objevili vědci v polovině šedesátých let. Od té doby nacházejí mikroorganismy ve fyzikálně a geochemicky extrémních prostředích velmi často. Nevadí jim velmi kyselé, slané, horké ani radioaktivní prostředí. Tyto odolné organismy zbořily naši starou představu, že život bez slunečního světla není možný – stačí dodávka jiného druhu energie.
Naznačují tak, že v prostředích, která se vymykají našim představám, včetně různých míst ve vesmíru, je život myslitelný. Astrofyzik Grygar soudí, že právě studium extremofilů může být cestou k nalezení mimozemského života.
Řada vědců věří, že ve vesmíru nejsme sami: pátrání po mimozemském životě graduje, pozornost se obrací i na dosud opomíjené měsíce.