Jak se má stát připravit na válku
Francouzská revoluce a napoleonské války přinesly do válčení nový fenomén, který v 19. století označil stratég Carl von Clausewitz za válku národů či absolutní válku. Ta vyžaduje „totální mobilizaci všech zdrojů státu“. Vedení boje sice zůstávalo v rukách vojáků, ale ti dostali k dispozici veškeré lidské i materiální zdroje státu, které se daly využít proti nepříteli.
V 19. a 20. století pak bylo nezbytné, aby stát rychle dostal co nejvíce lidí do uniformy a dokázal přeměnit mírovou výrobu na válečnou. Z mobilizace se stala věda a schopnost rychle využít všech dostupných zdrojů ve válce byla imperativem politiky.
Jak dokazuje i poválečná československá zkušenost, nešlo přitom o malé náklady. Existovala totiž nejen branecká armáda, ale udržovalo se i slušné tempo vojenské výroby, sklady se průběžně plnily, probíhala cvičení záloh a populace byla obecně připravována na konflikt. Jak píše Josef Fučík ve sborníku Vojenské výdaje v letech studené války a po jejím skončení, v 80. letech ČSSR vydávala na obranu až 7,06 % národního důchodu, tedy poměrně velkou částku.
Po roce 1990 však došlo ke změně – z povinnosti se stala v míru dobrovolnost. Přijetí nové legislativy prakticky znemožnilo povolávání záloh na cvičení v době míru. Přesun odvodního řízení až do stavu ohrožení státu a zrušení vojenské základní služby minimalizovaly tvorbu zálohy.
Vstup do NATO na jednu stranu zvýšil bezpečnost Česka, na stranu druhou však vedl k dalšímu zmenšování vojska a jeho skladových zásob, což ještě prohloubila profesionalizace armády a následně ekonomická krize na konci prvního desetiletí 21. století.
Nicméně se zdá, že v souvislosti se změnami bezpečnostního klimatu v posledních patnácti letech i akcemi států jako Rusko, teroristů a povstaleckých skupin roste poptávka po okamžité schopnosti státu mít mobilizovatelnou zálohu, která by byla schopna doplnit profesionální armádu. Důraz se klade na aktivní zálohu, a to především při zajišťování území. Než však dojde na konkrétní kroky, bylo by dobré si říct, jakou „záložní“armádu buduji a k čemu.
Tři omezení
V současnosti je stále ve skladech většinou uložená „armáda“z 80. let a k dispozici zůstává i určité množství munice. Po deseti letech od profesionalizace však ve společnos- ti radikálně klesl počet lidí, kteří dokážou nejenom techniku ovládat, ale zejména tvořit štáby a struktury velení vyšších celků, než je brigáda.
Pokud existuje poptávka po nápravě, musíme si uvědomit, že jde o dlouhodobé politické téma, na které nesmějí být aplikovány základní požadavky ekonomičnosti. Obrana je otázka svébytnosti státu, projev jeho odhodlání, má solidární efekt na spojence a odstrašující efekt na případného agresora.
Jenže i tak to komplikují tři faktory: 1) neschopnost kontrolovat populaci, 2) ztížená schopnost kontrolovat výrobu a technologie a 3) globalizace, respektive globální dělba práce. Pokud se týká prvního bodu, pro totální válku je důležitá masa lidí. Branecké armády a možnost povolávání záloh v době míru zajišťovaly, že určitá část populace byla neustále připravena.
Státy měly velmi dobrou znalost o své populaci a omezovaly její svobodu. Dnes tomu tak není. Řešení této situace musí být proto postupné. Půjde především o udržování vysoké připravenosti a naplněnosti profesionální armády i její aktivní zálohy, zrychlení pohybu v nejnižších funkcích ozbrojených sil (služba do deseti let), čímž dojde k navyšování počtu záloh – osob připravených k povolání. Na to navazuje udržování připravenosti štábů i velící struktu- ry mobilizované armády. A konečně umožnění flexibilnějšího povolávání záloh na cvičení v době míru. Plynulý přechod do mobilizované armády však vyžaduje přechodové období, kdy proběhne řada úkonů, jako je třeba odvod, či zvýšení zásob ještě v době míru.
Zadruhé se často ozývají stesky, jak je možné, že se za první republiky v Československu vyrábělo několik letounů včetně bombardérů, tanky i další vyspělá technika, a dnes ani zlomek z toho. Zavinily to především vyspělé technologie, dlouhý i nákladný výzkum a velká konkurence.
Třetí bod souvisí částečně s druhým. K výše zmíněným problémům se musí připočíst globální dělba práce. Každý vojenský systém se skládá z velkého množství součástek, nicméně jen menší část se vyrábí na území daného státu. V případě krize tedy nemusí být snadné zajistit si dostatečné množství hi-tech systémů, včetně velice drahé, přesně naváděné munice. Mohli bychom zůstat jen na čekací listině. A možností, jak to řešit, je málo.
Dvě armády
Může se samozřejmě nakupovat na sklad. Těžko by však prošel návrh na pořízení dvakrát takového množství obrněných transportérů Pandur na sklad pro případ války. V současnosti se tak některé mobilizační potřeby pokrývají starými zásobami. Především u munice však nákupem či smlouvami s dodavateli, kteří se zavazují v případě krize splnit potřeby státu. Řada věcí, například pohonné hmoty, je pokrytá, větší část nejmodernější výzbroje nikoli.
Říká se, že v případě krize a povolání záloh bychom měli dvě armády – jednu hi-tech a druhou na technice sovětského typu. Tato skutečnost je hodnocena negativně. Zatím nám však nezbývá, než mít zásobami zajištěné „dvě armády“– profesionální plus aktivní zálohu a mobilizovanou. První musí být vybavena hi-tech s nutnými rezervami, druhá, která bude násobně větší, by měla být v zásadě motorizovanou pěchotou.
K tomu, aby se armáda dostala do stavu, kdy bude schopna se rozvinout (nebude tedy jen mírovou), se musíme vrátit k prověřenému, k tomu, co fungovalo v minulosti. Je však nutné respektovat omezení daná výše zmíněnými třemi body.
Je nezbytné si definovat, co bude úkolem oné mobilizované armády, a od toho odvíjet potřebu jejího vybavení. Jak překonat body dva a tři? Jedině tak, že v základu půjde o jednoduše vybavené jednotky, které však budou mít zajištěnou například dělostřeleckou podporu profesionální části.
A jaké výrobní kapacity budou zapotřebí? Vojáky musíme do něčeho obléknout a dát jim základní doplňky. Každý bude potřebovat útočnou pušku, popřípadě další ruční zbraň. Jednotky musí být nějak přepravovány, primárně v nákladních automobilech nebo v obrněných vozidlech, které už nemusí mít hi-tech vybavení. A v neposlední řadě bude zapotřebí dostatek munice pro zbraně, které bude „mobilizovaná armáda“mít. Toto základní vybavení bude shodné s vybavením profesionální armády a aktivní zálohy.
Je ovšem na místě začít zaplňovat sklady i sofistikovanější technikou, kterou má již dnes armáda k dispozici. Například: vozidla se dají používat do chvíle, kdy dosáhnou 60–70 procent životnosti, pak se u aktivních jednotek nahradí novými a starší i repasovaná se uloží do skladů. Podobný cyklus je možné použít třeba u útočných pušek, což ale nemůže fungovat bez aktivní účasti výrobců a nákladů na udržování cyklu v chodu.
Nakonec však musí vždy přijít politické rozhodnutí, protože válka a mír, stejně jako správa státu, jsou z podstaty věci politické. I přes veškerou snahu však bude příprava na válku vždy z finančního hlediska neefektivní, proto je nutné nalézt politický a společenský konsenzus nad postupem, který nebude narušován a zpochybňován ani v dobách ekonomického nedostatku. Pokud se tak nestane, veškerá slova o přípravě státu a jeho armády na větší krize budou vždy jen prázdnými předvolebními proklamacemi.