Naivní divadlo posledního dne
Kancléř prezidenta Beneše sepsal před 60 lety vzpomínky na smrt Jana Masaryka. Vyvrací, že by skočil z okna dobrovolně. Svědectví Jaromíra Smutného dosud ukrytá v americkém archivu přinášíme jako první.
Když za rozbřesku 10. března 1948 nalezli dva topiči na dlažbě nádvoří Černínského paláce v Praze mrtvé tělo ministra zahraničí Jana Masaryka, začal se odvíjet podivný příběh plný dohadů o okolnostech jeho smrti. A ty trvají dodnes. Zatímco komunistický režim přesvědčoval národ, že populární politik skokem z okna spáchal sebevraždu, po roce 1989 se experti přiklonili k verzi, že byl z okna vyhozen či ke skoku donucen násilím.
Odpověď, co se tu noc za zdmi ministerstva na Hradčanech stalo, hledal i vlivný kancléř tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše a Masarykův přítel Jaromír Smutný. Dlouho mimo dosah badatelů, skryty v archivu Kolumbijské univerzity v New Yorku, zůstaly jím sepsané Poslední dny Jana Masaryka, které mohly leccos pomoci rozluštit dříve. Smutný, který se dostal do Masarykova bytu mezi prvními krátce po jeho smrti, je totiž sepsal v londýnském exilu již na konci 50. let.
MF DNES vůbec poprvé úryvky z jeho vzpomínek publikuje.
Žiletky, oprátka... Naivní
Kancléř s odstupem asi deseti let skládal mozaiku posledních hodin Masarykova života. Stejnou mozaiku skládali v uplynulých desetiletích mnozí jiní, ale Smutného detaily jsou v lecčems nové.
O smrti přítele se dozvěděl z telefonátu šéfa protokolu ministerstva zahraničí, který hlásil, že „Jan Masaryk spáchal sebevraždu“. Okamžitě dorazil do Černínského paláce, kde již operovali dva vysocí komunističtí pohlaváři – ministr vnitra Václav Nosek a státní tajemník na ministerstvu a následně i Masarykův nástupce Vladimír Clementis.
„Zprvu se také přikláněl k sebevraždě. V bytě však nesetrval dlouho a vyrazil do Sezimova Ústí za Benešem. Již cestou však začal pochybovat, zejména kvůli okamžitému kategorickému tvrzení Noska o sebevraždě, byť bylo jen pár hodin po nálezu těla, a posléze také kvůli tomu, s jakou rychlostí se konala pitva. Navíc bez přítomnosti Masarykova osobního lékaře,“popisuje ostravský historik Pavel Carbol, který Smutného vzpomínky ze Spojených států získal.
Smutný kladl důraz na zcela nepřirozený nepořádek v bytě zemřelého, který si ještě i v dalších dnech detailně prohlédl a na nějž ho upozorňoval komorník Příhoda.
„Na klice dveří mezi předsíní a koupelnou byla uvázána šňůra od pyžama. Na skleněné poličce nad umyvadlem byla rozhozená hromádka holicích čepelek v červeném obalu. Ta byla normálně uložena ve skříni v předsíni koupelny. Obě věci měly ukazovat, že Masaryk rozmýšlel různé způsoby, jak skončit se životem. Celá věc byla naivně připravená někým, kdo měl zájem, abychom já nebo jiná osoba získali dojem, že na sebevraždu skutečně myslel a poté ji spáchal,“pochybuje kancléř, který v červenci 1949 odešel ilegálně do exilu.
Jako většina obyvatel Československa se zdráhal jednoznačně přijmout tuto verzi. Nejvíce se opíral o fakt, že v onu osudnou noc ministr pracoval na dokumentech a projevech pro příští dny. „A rovněž poukazoval na to, že policejní lékař dr. Teplý, který ohledával Masarykovo tělo, spáchal sebevraždu několik měsíců po něm ve své kanceláři. Do žíly si píchnul injekci petroleje. Motivem měly být rodinné důvody,“doplňuje Carbol.
Z okna skáčou jen služky
Další indicií proti sebevraždě byl podle Smutného fakt, že Jan špatně snášel fyzickou bolest, což potvrzoval i jeho osobní lékař. „Skok, ač z druhého poschodí, nebyl absolutní zárukou smrti. Mohl vésti k těžkému zranění a ke smrti po delším utrpení,“míní a zmiňuje i nepovedený pokus o sebevraždu poválečného ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny. Ten však skok z balkonu po komunistickém puči v únoru 1948 s těžkými zraněními přežil. A právě Jan Masaryk to komentoval nepříliš uctivými slovy: „Co ho to napadlo, z okna přeci skáčou jen služky.“
Smutný se pozastavuje i nad skutečností, která vyvolává pochybnosti i u současných badatelů. Masaryk byl nalezen pod nejhůře přístupným oknem svého bytu. Podivné, proč nezvolil okno v ložnici, kam se dalo vylézt přímo z podlahy, a dle
Místo pádu
Populární ministr
Smrt syna prvního československého prezidenta T. G. Masaryka vyvolala mezi lidmi zděšení. Zároveň se objevilo mnoho dohadů, jak zemřel. Mezi nimi i ten, že byl z okna koupelny (dole) svého bytu vyhozen. Svůj pohled přinesl i tehdejší kancléř prezidenta E. Beneše Jaromír Smutný ve svém poměrně rozsáhlém spisu (vlevo).
výpovědi komorníka bylo navíc v noci otevřené.
„Byla-li sebevražda zakončením úmyslu, jenž uzrál po dlouhém přemýšlení, potom sotva lze pochopit, že by býval nedovedl vybrati k zakončení svého života jiné cesty. Byla-li to sebevražda, tak ji mohl spáchat v naprostém okamžitém pominutí smyslů. Také tím by bylo možné jedině vysvětliti, že k jejímu provedení volil ten nejméně inteligentní způsob,“zapsal si kancléř.
Muž výrazných slov bez vzkazu?
Zároveň se mu nezdá, že mrtvý po sobě nezanechal žádný dopis na rozloučenou. To nebyl jeho styl. To nebylo masarykovské. Člověk jeho typu by nebyl odešel ze světa, aniž by jasně řekl proč.
„Masaryk nebyl muž symbolů, nýbrž odvážných a výrazných slov. Fakt, že se nenašel jediný jeho dopis ani vzkaz národu k vysvětlení pohnutek jeho činu, sám by mohl býti dosti přesvědčivým dokladem vážných pochybností o tom, byla-li jeho smrt dobrovolnou,“píše kancléř. A v závěru spisu označil odchod přítele za dramatickou obžalobu režimu, ať už to nakonec byla sebevražda, nebo vražda. I sebevražda z donucení je totiž vražda.
Živý Masaryk byl pro komunisty tr- valým zdrojem starostí. Měl-li zemřít jejich rukou, muselo se to stát způsobem, který by přenesl zodpovědnost za jeho smrt na něho samotného. „Způsob vyšetřování, množství neprokázaných skutečností a naproti tomu množství pochybností, které jsou s to zviklati názor o sebevraždě, vedou mě k tomu, že se kloním k názoru, že Masarykova smrt byla spíš násilná, nežli dobrovolná,“shrnuje Smutný.
Díky svým dedukcím a instinktu se tak s více než čtyřicetiletým předstihem shodl se závěry posledního vyšetřování Masarykovy smrti z roku 2003, která jeho pád z okna rovněž přičetla cizímu zavinění.