Čím Jan Masaryk zastiňuje unijní šéfku diplomacie

Janu Masarykovi se současná média věnují téměř výhradně v souvislosti s jeho tragickým úmrtím. Co je však dobré o něm vědět a čím by mohl inspirovat své nástupce na ministerstvu zahraničních věcí i v Evropě?

V žertu říkával „že si pouze uměl vybrat otce“. Absence univerzitního vzdělání a psychické problémy, které si léčil počátkem 20. století v USA, nebyly věru ideální kombinací pro post ministra. Po roce 1918 se však z outsidera stal „prezidentův syn“a diplomat. Nevynikal sice v byrokracii, ale našel v sobě nadprůměrný společenský takt, tedy věc, která mnohým dnešním politikům chybí. Ten opřel o mimořádné hudební a jazykové nadání.

Během druhé světové války se stal symbolem očekávaného návratu svobody a exilovým ministrem zahraničních věcí. Na rozdíl od Edvarda Beneše byl vynikajícím řečníkem a jeho rozhlasové projevy uměly nadchnout všechny v okupované vlasti. Když se v létě roku 1945 vracel, odbyl davy lidí slovy: „Neproste mě, abych dál povídal, já bych se rozbrečel. Jsem rád, že jsem doma!“a veřejnost našla svůj idol.

V té době již patřil mezi nejznámější ministry zahraničí na světě. Osobně znal většinu nejvlivnějších politiků. Jeho kontakty však byly větší než reálný vliv a možnosti. Světová média mu přesto dávala pravidelně prostor a Československo se stalo zemí, „o níž se vědělo“.

Jeho ministerstvo bylo zavaleno dary, pozvánkami či žádostmi o záštitu různých akcí. Dle dnešních průzkumů popularity politiků by drtivě válcoval konkurenci. Osudným se mu stal nástup komunistické vlády po únoru 1948, ve které měl jako nestraník zůstat. Ráno před prvním zasedáním onoho kabinetu zemřel po pádu z bytu v pražském Černínském paláci.

Jan Masaryk byl oblíbeným ministrem, který v rámci možností dělal vynikající reklamu své zemi. Co by za to dala taková Federica Mogherini coby ministryně zahraničí EU, kterou skoro nikdo nezná. Až bude v pondělí pobývat v České republice, mohla by řada našich spoluobčanů podle jména klidně usuzovat, že jde třeba o italskou tenistku. Janu Masarykovi by se něco takového bez ohledu na omezené možnosti československé diplomacie po 2. světové válce nikdy nestalo.