O touze ovládnout svůj osud, nebo aspoň příští rok

Jistě také znáte onen obřadný moment, kdy si člověk otevře nový diář, ať už elektronický, či staromódní, a dech se zatají málem mystickým pocitem – co bude? Co mě čeká a co mě nemine? Mísí se v nás strach z budoucnosti s touhou po tom ji ovládnout.

I začneme přemýšlet o tom, čím by bylo pěkné ten nový rok strávit, čím ho naplnit, začneme si dávat předsevzetí. Jde vlastně o druh meditace, kdy se člověk aspoň na okamžik zabarikáduje sám v sobě před okolním světem, dumá o roce uplynulém, bilancuje, hodnotí (většinou kriticky – odtud ta častá věta: ať je lepší než ten minulý), přemýšlí, co by mohl chtít, a aspoň na okamžik si to v řevu petard intenzivně přeje. Já si svá předsevzetí většinou napíšu na tajný lísteček, který zasunu pod květináč a občas během roku si na něj vzpomenu, přečtu si ho a kontroluju osud, jestli plní, co jsem mu nakázala.

Posedlost člověka budoucností

A to je právě to, co mi leží na srdci – náš diktát osudu. Posedlost člověka ovládnout budoucnost, mít ji v rukách či v paži či na papírku, mít ji ve své moci.

Letos jsem si svůj lísteček přečetla asi den před silvestrem a byla jsem potěšena – prakticky všechny zadané úkoly můj osud zvládl na jedničku. No, spíš na dvojku až dvě minus... Zaplavil mě pocit spokojenosti.

Ale protože jsem šťouravá, tak jsem se nad tou satisfakcí zamyslela o něco víc než nad letošními předsevzetími. Podíl mé osoby na zadáních byl samozřejmě vysoký, makala jsem na nich jako blázen, málem jsem se pro svá předsevzetí přetrhla, nicméně bez toho, aby mi byl osud nakloněn, to samozřejmě nešlo.

Představme si, že to doopravdy takto chodí, že svými silnými přáními a schopnostmi je vysílat ovlivňujeme budoucnost. Není to náhodou trošku malér? Vlastně jedeme podle jakéhosi pomyslného pravítka, postupujeme málem matematicky, pokud by se nám opravdu dařilo, dělo by se všechno výhradně tak, jak my to chceme.

Jistě všichni znáte přísloví: všechno zlé je k něčemu dobré. A nejspíš jsme se všichni ocitli v situaci, že jsme mu dali za pravdu a museli uznat, že nejde jen o hloupé rčení. Díky věcem, které bychom si nepřáli, se můžeme hodně dozvědět, objevit zcela neznámé stránky života, můžeme se posunout nejenom jinam, ale i dál.

Když to trochu přeženu, připadá mi, že zvyk dávat si novoroční předsevzetí souvisí s naší touhou po nesmrtelnosti, s naším strachem ze smrti, s přáním stát se bohy vlastního života a určovat, co a kdy se bude dít. Představme si, že by čas nebyl číslován, neměli bychom hodiny, dny, týdny, měsíce, roky, neurčovaly by se přechody z jednoho času do druhého. Nastala by bezbřehost.

Představme si, že ta bezbřehost vlastně je, protože všechny ty časomíry jsou naší dohodou. Ostatně různé kultury slaví začátek nového roku jindy, například Židé mají úplně jiný letopočet.

V takovémto kontextu se naše předsevzetí do nového roku jeví poněkud ab- surdně. Ale hra je to hezká, proč ji nezkusit? Beru si ten svůj papírek na přání do nového roku a pekelně se soustřeďuji.

Prázdný papír

Co chtít po tom uměle dohodnutém časovém úseku? Loni se mi to přece všechno tak pěkně splnilo, i když jsem nežádala zrovna skromné věci. Ano, psát si předsevzetí je vlastně docela pyšné. Prozraďte pánu bohu své plány a on se začne smát.

Možná se snahou plnit si přání, po jejichž vyplnění si myslíme, že toužíme, jen uzavíráme novým možnostem. Letos si svůj papírek pod květináčem nechávám prázdný, otvírám se netušeným možnostem. Třeba se změním v mimozemšťanku – takové přání by mě v životě nenapadlo. Tak schválně.