Opožděná arabská revoluce Před šesti lety začalo tzv. arabské jaro. Je to však spíše zpožděná revoluce související se změnou postavení supervelmocí a snahou o zaplnění vzniklého mocenského vakua.
est let zdánlivě není tak dlouhá historická doba. Tak třeba když Karel Čapek psal v roce 1924 svoje Anglické listy, bylo to pouhých šest let po vzniku nezávislého Československa. Jejich následný úspěšný překlad do angličtiny byl jistě i součástí tehdejšího vládního PR cvičení, jak podprahově masírovat mozky od nás na západ ideou, že náš úplně nový stát je vlastně kulturní, starobylý a humanistický a byl takový navíc odjakživa. Navíc se Slováky a ještě tak dlouhý, až měl hranice i s Rumunskem. Cvičení to bylo nadmíru úspěšné. Přesvědčili jsme nejen Brity, ale do velké míry i sami sebe. Naše stále trvající okouzlení prvorepublikovou dobou je toho důkazem.
V roce 2016 to bude také jen pouhých šest let, tentokrát od začátku arabského jara. Tehdejší PR cvičení evropsko-amerického naivismu o nádherách příchodu arabské demokracie dnes raději už nikdo nepřipomíná, protože ona skutečně přišla. A přinesla s sebou dvě hodně nepříjemná, ale o to důležitější poznání.
Prvním z nich je skutečnost, že hlas lidu nemusí být nutně hlasem pokroku. A že rozdíl mezi diktaturou většiny a demokracií je zcela zásadní a jmenuje se často svoboda. Arabisté léta argumentovali třeba tím, že nějaké svobodné a demokratické volby v Saúdské Arábii by s vysokou pravděpodobností přinesly v zemi režim tak fundamentalistický, že by nám do měsíce bylo smutno po osvícenosti rodiny krále Saúda. Nebo že kdyby se třeba Egypt plně demokraticky rozhoupal, hlas lidu z předměstí a venkova by znamenal nejen konec křehké urbánní květinky alespoň částečných západních svobod, ale i koptské křesťanské komunitě by bylo dost těžko. V roce 2010 byly ještě tyto hlasy ukřičeny jako cynické, zpátečnické, elitářské a bolševické zároveň. Dnes jsou opět částí mainstreamu, a proto se jim už tak nesmí říkat. Raději se jim proto neříká nijak.
Stejná zrada jako Mnichov
Evropsko-americké elitě snad stačila k poučení příhoda jedné egyptské revoluce, kdy se generál Mubarak změnil na generála Sísího a revoluční mezidobí podivné americké milostné romance s Muslimským bratrstvem a exprezidentem Mursím je lépe ve slušné společnosti diplomatů nezmiňovat. I největší milovníci demokracie zjistili, že když tato svoboda a demokracie přinesou hlas lidu tvrdící ústy svých nových reprezentantů, že stát a jeho ekonomiku je nejlepší řídit rovnou Koránem, neboť jiné knihy jsou lidu vzdálenější, nakonec toho máme dost všichni, dokonce i lid sám.
Vousatí bratři byli zatlačeni zpět do Pandořiny skříňky zvané Egypt a jejich příznivci se nikam neztratili, jen na čas zmizeli z veřejného života. Po šesti letech je tak posledním, kdo věří arabskému typu demokracie, že dokáže rozlišit mezi tyranií většiny a omezením ve vztahu k menšině, asi jen sama Nobelova komise. Soudím dle jejího loňského ocenění Národnímu kvartetu dialogu v Tunisku, tedy politickým organizacím země, kde arabské jaro začalo. V rámci objektivity dodejme, že Tunisko je na tom ze zemí „zasažených“arabským jarem zatím ještě zdaleka nejlépe.
Druhým nepříjemným poznáním arabského jara je fakt, že se propagandě kombinované s funkčním nezájmem o oblast zdánli-
Taky si ještě pamatujete dobu, kdy v české hospodě nikdo nevěděl, kdo jsou šíité a sunnité?
vě daleko od nás již podařilo z našich hlav úplně vytěsnit, jak vlastně vypadal Blízký východ v letech 1914 až 1915. Už nevíme, že na počátku byla francouzsko-britsko-arabská dohoda, že když Arabové povstanou proti muslimskému Turecku, budou mít vlastní arabský stát. A že porušení této tzv. Sykes-Picotovy dohody je pro ně stejnou zradou, jako je pro nás Mnichov. A že bez této zrady na našich tehdejších arabských spojencích by nevznikla většina dnešních blízkovýchodních států v jejich stávajících hranicích. A že když jedním z hlavních