Nejlepší deska The Prostitutes vznikla bez plánu

Čtvrté album někdejšího zjevení tuzemské nezávislé kytarové scény vyšlo bez velkého rámusu na závěr loňského roku. Byla by škoda, kdyby zapadlo, protože se na něm kapele povedlo mimoděk zachytit kouzlo, které v sobě může mít hudební svoboda.

Do značné míry vychází z povahy toho, jak deska nazvaná Zum Passer vznikla. Původně to totiž mělo být pouze demo, na kterém si chtěli členové kapely, z nichž má každý řadu jiných hudebních i mimohudebních aktivit, ověřit, jestli jim to spolu vlastně ještě funguje a jsou schopni stvořit něco zajímavého. Odjeli proto do tehdy ještě opuštěného penzionu U Pašeráka, kde si postavili improvizované studio, a když byla nálada, prostě skládali, hráli, improvizovali a všechno zaznamenávali. Až na konci zjistili, že to, co nahráli, se kvůli specifické atmosféře a kouzlu okamžiku nedá zopakovat. A že to není jen základ budoucí nahrávky, ale deska sama.

Kocovina a zamlžená okna

Pokud The Prostitutes skutečně procházeli nějakou vnitřní krizí, nalezli v bezprostřednosti a svobodě, které vznik nahrávky evidentně provázely, vlastní katarzi. Zum Passer je deska, ve které jako kapela přestali schovávat hudební vlivy, ze kterých vycházejí, ale naopak se jim bohapustě a vášnivě oddávají. Nebojí se jít až tak daleko, že skladbu Odyssey staví na rifu z Immigrant Songu od Led Zeppelin, který však v jejich zvukové koláži dostává svébytné vyznění. V úvodní Meet You In The Morning zpěvák Adrian T. Bell odsekává zpěv, jako když se Nick Cave rozpálí ve svém projektu Grinderman. Hned v následující I Feel The Same Way Too kapela absolutně změní náladu temnou syntetickou modlitbou, ve které napětí stupňuje disharmonie. Ve Freedom Road se z nahrávky bez ostychu a klopýtání rozezní country kytary i bicí. A jindy to působí, jako by se kapela jen snažila zachytit ranní kocovinu a výhled přes zamlžená okna.

Ne všechny odbočky, kterými se The Prostitutes vydali bez producentského tlaku na vytvoření singlu či ujasnění vlastních hranic, mají cíl. Vedle sebe tu v nepoměru stojí hříčka nebo spíš kapelní vtip Simple Song i takřka desetiminutová Stranger Than Fiction, která má až bowieovské ambice. A i když jde v některých ohledech o docela surový záznam, The Prostitutes ještě na žádné ze svých nahrávek nezněli tak autenticky a přesvědčivě.

Zum Passer The Prostitutes