Peruánec ukazuje, že italské hity nejsou kýč

Zdálo by se, že s hitem, jako je O sole mio, se nedá moc překvapit. Spíš jen odvažovat míru dotěrné nasládlosti.

A přece je tu někdo, kdo z této i dalších italských písní dokáže udělat vkusné drobnosti bez banálního patosu. Tím dotyčným je peruánský tenorista Juan Diego Flórez, i u nás známý z koncertů nebo díky kinopřenosům z newyorské Metropolitní opery. Na labelu Decca mu nedávno vyšlo album s jasným názvem Italia.

Flórez na svém webu podotýká, že od mládí měl v uších Pavarottiho podání italských i neapolitánských písní. A jelikož sám mnohokrát zpíval v Itálii, hlavně na rossiniovském festivalu v Pesaru, chtěl vzdát svůj vlastní hold tamní hudebnosti.

Evergreeny jako Torna a Surriento, Non ti scordar di me, Parlami d’amore, Mariu a samozřejmě O sole mio doplnil ještě klasickými písněmi od operních skladatelů devatenáctého století Rossiniho a Donizettiho.

Jeho lehký, charakteristicky půvabný hlas už sám o sobě těmto kouskům dává něco jako autentic- kou podobu, zvlášť když Flórez zpívá jemně a elegantně. Všechny kousky v jeho podání vyvolávají dojem přirozené melancholie a citlivosti, nikoli umělé líbivosti.

Hudba jako v kavárně

Ale to by ještě nestačilo. Grácie těchto písní totiž nezřídka mizí za hradbou bombastických symfonických aranžmá.

Flórez a jeho tým i v tomto směru nahrávku takříkajíc vypiplali. Tenoristu doprovází komorně znějící Filarmonica Gioacchino Rossini s dirigentem Carlem Tenanem. Navíc byli přizváni australský kytarista Craig Ogden, lotyšská akordeonistka Ksenija Sidorova a izraelský virtuos na mandolínu Avi Avital. Jejich nástroje dodávají písním nezaměnitelné barvy a nenucenost.

Při poslechu si pak člověk může skutečně připadat jako v nějaké kavárně v srdci Itálie.

— Věra Drápelová

Italia Juan Diego Flórez