Norsko, nebezpečí pro děti

Tušíte, co Barnevernet mínil slovy, že rodiče mají s dcerou nedostatečně vyvinutý kontakt?

Ne, ale pokud jde o Barnevernet, už mě nic nepřekvapí. Když jsem se věnovala případu Michalákových, pracovníky této sociální služby jsem osobně zažila. Oni si najdou zdůvodnění pro cokoliv a zároveň žádná svá rozhodnutí nezdůvodňují. Odvolávají se na povinnou mlčenlivost a na základě zájmu dítěte odmítají cokoliv zveřejnit. Navíc straší rodiče, že by jim přitížilo, kdyby něco zveřejnili oni.

Co víte o rodině, která vás poprosila o pomoc?

Jde o jejich první dítě, které má české občanství. Matka je mladá, vysokoškolsky vzdělaná žena a s norským otcem mají účetní firmu. Zatím však nechtějí zveřejnit svoji identitu ani místo, kde žijí. Z výše uvedených důvodů.

Neuvažovala matka, že by se obrátila kvůli transplantaci na lékaře v Česku?

Konzultovali jsme u nás pracoviště, která se podobnými zdravotními diagnózami zabývají, ale zatím jsou takové úvahy předčasné. Rodičům jde teď hlavně o to, aby zabránili přesunu dítěte do nemocnice oblastního typu, protože by to mohlo ohrozit jeho život.

Hodně jste se angažovala i v případu Evy Michalákové, její synové však stále žijí u pěstounů.

Ten případ ještě není ztracený, paní Michaláková se odvolala a věc bude řešit soud. V Norsku to funguje tak, že rodiče mohou žádat o vrácení dětí každých dvanáct měsíců a soudy zvažují, zda jim vyhoví, či ne. Bohužel v 97 procentech se vysloví pro druhou možnost. Po opakovaných žádostech se to obvykle vyhodnotí tak, že rodiče tím obtěžují pěstouny i děti. Je však strašně důležité ukazovat, že se něco takového děje. Že si státní moc osobuje právo rozhodovat o osudech lidí. V Norsku uplatňují těžko pochopitelnou totalitní nadvládu, což je nepřijatelné.

Spolupracujete s českým Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který se případem malé holčičky zabývá od loňského listopadu?

Oni namítají, že mají omezené kompetence. Pak se nabízí otázka, k čemu takový úřad je a zda neučinit něco, aby se jeho kompetence zvýšily.