Strach a hnus ve východní Evropě
Polští autoři milují své sousedy, blízké i vzdálenější. Čechy, Maďary, Rumuny a další. Ostatně, máme toho víc společného než rozdílného. Začal s tím možná Mariusz Szczygiel, jehož knížku esejů – on říká reportáží – Gottland si osvojil kdekterý český čtenář. Jediný rozpor je v tom, že Češi vnímají jeho postřehy o Česku jako ironické, zatímco on je míní spíše obdivně, nebo přinejmenším jako důkaz okouzleného zájmu. To Krzysztof Varga, jeho krajan a vrstevník, který psal pro změnu o Maďarech – jeho kniha Guláš z turula vyšla i česky – si servítky nebral. Pro pochopení toho, co se děje v Maďarsku, nejen dnes, ideální čtení.
My máme rádi, když se o nás píše, zvlášť když se to aspoň v některém z úhlů pohledu dá vysvětlit laskavě, tudíž se Gottland stal národní četbou, vzniklo několik divadelních adaptací, a dokonce i cyklus dokumentárních filmů. Szczygiel se stal v Česku celebritou. To se asi v Rumunsku nepovede polské spisovatelce a novinářce Margo Rejmer. Její kniha Bukurešť. Prach a krev (vyšla i česky) pojednává právě o této rozporuplné a nebezpečné, přesto krásné zemi na pomezí mezi střední Evropou a Balkánem – jak geograficky, tak historicky i duchovně. V sérii čtivých textů, se smyslem pro detail, pro patos i pro ironii popisuje Rejmer okouzlení i vyděšení, které pociťuje každý, kdo tam ze Západu – byť Západu tak pomyslného, jakým je v poměru k Rumunsku Česko – někdy přijede.
Ve středu její pozornosti stojí nedávná rumunská historie. Jde vesměs o známé příběhy. O lidech, co mizeli beze stop v 50. letech, o stavbě megapaláce v centru Bukurešti k poctě diktátora Ceaušeska, která nejen nenávratně změnila charakter města, ale stála i mnoho životů (inu, jak říká turistická průvodkyně v paláci, při stavbě pyramid přece také zahynuly tisíce dělníků). Nebo třeba o „prorodinné politice“Ceaušeskova režimu, tedy absolutním zákazu antikoncepce, prezervativů i potratů, což mělo za následek nejen mnohá utrpení či desítky až stovky tisíc traumatických příběhů žen, ale také – což má vliv na podobu země dodnes – celou generaci nechtěných dětí.
Autorka vždy doprovází známé historické události konkrétním pohledem či prožitkem skutečného člověka, s nímž se setkala,