OD ZPRÁV KE zpěvu S moderátorkou Emmou Smetanou a její babičkou Olgou Sozanskou o zpívání, dětských touhách a rozhodnutí dělat to, co člověka baví.

Převážná většina lidí vás zná jako moderátorku zpráv. Ale možná už nevědí, že děláte ještě spoustu dalších věcí. Snažím se, aby to věděli, nicméně v situaci, kdy se člověk pět dní v týdnu objevuje na obrazovce nejsledovanější televize, je to informace, která u většiny lidí pochopitelně převáží.

Právě teď se snažíte, aby věděli, že kromě moderování i zpíváte. Zpívám odjakživa. Od tří čtyř let jsem tím otravovala všechny kolem, zpívala jsem totiž pořád, aniž by mne o to kdokoli požádal. Asi jsem to tehdy považovala za to nejzajímavější, co můžu světu nabídnout.

Pak je zvláštní, že jste se nesnažila prosadit si to u rodičů a zpěv studovat. Zvláštní to není. Prostě jsem dlouho nevěřila tomu, že bych se zpěvu mohla věnovat profesionálně, a to přestože jsem od šesti let hrála na klavír a asi od devíti komponovala písničky. K mému pesimismu na téma hudební kariéra jistě přispěl i tatínek, který léta vedl nejlepší rockový klub v Paříži, kam vozil jména jako Police, Pretenders nebo Iggy Pop. Za hudebně kvalitní považuje výhradně kapely a zpěváky, kteří mají potenciál obstát ve světovém měřítku. Není zvědavý na nic, co mu připomíná něco jiného, nesnáší vykrádáni a imitaci. Coby hudební manažer a producent odmítl spolupracovat s řadou francouzských i českých hvězd jednoduše proto, že mu nepřipadaly originální a jejich úspěch vnímal jako čistě lokální záležitost.

Vy jste nikdy za tatínkem nešla, aby vám poradil? Právě že šla! A většina mých písniček se mu sice docela líbila, ale stejně pak dodal, koho mu to připomíná. Byl možná