Ruce pryč od Polské republiky Evropská unie není schopná řešit migrační krizi, ale na umravňování Polska má energie i času dost. Pokud se však bude míchat do polské politiky, poškodí hlavně sebe.
Evropská unie bývá občas srovnávána s Moskvou v době Sovětského impéria, které řídilo nejen svůj vlastní stát, ale mělo své dlouhé prsty i v dalších satelitních zemích východního bloku. Příměr je to silně přitažený za vlasy. Je však nutné dodat, že „Brusel“(ten unijně administrativní, nikoli ten v Molenbeeku) si za existenci tohoto příměru může sám. Aktuálně se to dá dobře demonstrovat na přístupu k Polsku.
Evropská komise oznámila, že bude zkoumat, nakolik je současná polská vláda kompatibilní s evropskými demokratickými standardy, zda je Polsko stále právním státem. Komise, kam jednotlivé členské státy nominují své politiky do něčeho, co by se dalo nazvat evropskou vládou, o tom totiž pochybuje. Impulzem k těmto pochybnostem evropské vlády vedené bývalým lucemburským premiérem Jeanem-Claudem Junckerem (ano, to je ten, který rád pije při oficiálních bruselských jednáních) je zásah vlády do jmenování členů polského Ústavního soudu a také výměna ve vedení polských veřejnoprávních médií, jejichž šéfy nově jmenuje ministr financí.
Mohlo by se zdát, že to je jen takové klasické bruselské bububu, ale zas tak legrační to není. Kdyby komise na Poláky nakonec něco vyšťárala, může Polsku omezit hlasovací práva v Evropské unii.
Když vládne soud
V případě Ústavního soudu je situace složitá a rozhodně je to minimálně stejným dílem problém politický jako problém právní. Nová parlamentní většina strany Právo a spravedlnost ihned po podzimních volbách v Sejmu odhlasovala novelu zákona o Ústavním soudu a parlament vybral pět nových ústavních soudců. Představitele nové vládnoucí garnitury k tomu vedla minulá zkušenost, kdy Ústavní soud blokoval politická rozhodnutí kabinetu.
Tento spor dobře známe i z České republiky, kde se občas také ozývaly hlasy, že vládnout nemají soudci, ale vláda a parlament. Jeden z nejvypjatějších momentů nastal třeba ve chvíli, kdy český Ústavní soud v roce 2009 zrušil předčasné volby a de facto tím poslal na politické smetiště Jiřího Paroubka. Možná už tehdy měla zasáhnout Evropská komise a došlápnout si nikoli na českou vládu, ale na český Ústavní soud, protože tím ústavní soudci významně ovlivnili českou politiku na dlouhou dobu dopředu. Jan Fischer by nikdy nestanul v čele úřednické vlády, nekandidoval by na prezidenta, vládl by Paroubek, další řádné volby by se konaly až po prezidentské volbě, kterou by třeba nevyhrál Miloš Zeman. Kdo ví? Každopádně tehdy ústavní soudci výrazně zasáhli do standardního běhu české politiky a Evropské komisi to bylo šumák.
Bojí-li se Jaroslav Kaczynski a jeho boys and girls něčeho podobného, není divu, že mají chuť Ústavní soud trochu srovnat. Samozřejmě z toho bude tvrdý spor právní i politický, ale oni si už Poláci nějak poradí i bez zásahu osvícené evropské vlády. O to nikdo nemusí mít obavy. A všechny ty řeči o putinizaci, orbanizaci nebo haiderizaci Polska jsou jen obyčejný politický boj levice proti pravici nebo liberálů proti konzervativcům. Říkejte si tomu, jak chcete.
Daleko více škody naopak vznikne tím, že bude někdo do polských vnitřních zále-
Důvěra v Brusel dramaticky klesla hlavně kvůli impotenci EU v otázkách migrační krize.
žitostí zasahovat zvenčí, speciálně když tento zásah přijde z „evropského Kremlu“. Tím dojde k prohloubení už tak docela velkého příkopu, který vznikl mezi evropským Západem a Východem po vypuknutí migrační krize.
Pak jsou tu ještě ta zpropadená polská veřejnoprávní média. Ano, polská vláda v nich provedla čistku. Ale opět: nebyla to ani zdaleka čistka první, podobně postupovaly polské vlády při každé mocenské změně. Tak proč už tehdy nezasáhla Evropská