Život po životě Jana Palacha Sedmačtyřicet let od sebeupálení Jana Palacha se symbolicky uzavírá architektonická soutěž na památník na místě jeho domu ve Všetatech. Není na takový památník už pozdě? A vůbec, nestačí si jej připomínat v učebnicích?
as plyne v Česku někdy docela pomalu a v tom kraji na Mělnicku, odkud pocházel Jan Palach, možná ještě o poznání pomaleji. Už ten kraj je ve své podstatě jaksi pomalý, líný.
A tamní Všetaty jsou místem, kde stojí Palachův rodný dům, zchátralý, na stísněné parcele, opuštěný, spíš nezajímavý než jakýkoli jiný.
Lidé, kteří se zapsali do českých dějin, kteří ty dějiny dokonce ovlivnili, tvořili, to často neměli zrovna snadné a jejich obrazy si k nám hledaly cestu dlouho. Někdy stále hledají. Obraz Jana Palacha je zdánlivě jasný, i když teprve dnes se jeho čin dočkal monumentálního sousoší v Praze na nábřeží Vltavy a včera se uzavřela důležitá architektonicko-umělecká soutěž na podobu památníku na místě jeho rodného domu ve Všetatech.
Ta soutěž „má za cíl řešení Památníku Jana Palacha ve Všetatech jako specifického a symbolického místa, v němž silou prožitku může dojít k vnitřní transformaci a vytvoření osobitého vztahu jedince k dějinám 20. století.“Tak se to píše v zadání.
Samozřejmě, smutných a tragických míst je v naší zemi opravdu mnoho, ale kdo se chce seznámit s těmi nejvýznamnějšími, přemýšlet, vidět a prožít bolest a utrpení komunistické éry, nemá zrovna kam jít. To dnes platí bohužel úplně stejně, jako to platilo před deseti dvaceti lety.
A bohužel zvlášť političtí vězni padesátých let na podobná pietní místa tak trochu stále čekají.
Počítejme spolu: od pádu komunismu uplyne letos sedmadvacet let. Od činu Jana Palacha sedmačtyřicet.
Není to všechno trochu pozdě? Nepromarnili jsme tu dobu?
Podívejme se na ten život po životě Jana Palacha; byl sice často plný čekání a pomalu plynoucího času (jako je ta krajina u Všetat), ale také dramatických momentů.
Navíc vůbec nejde jen o Jana Palacha, díky pečlivé a léta trvající práci řady historiků (za všechny jmenujme Petra Blažka) dnes víme, že čin Jana Palacha nebyl osamocený, že „živé pochodně“byly svébytnou součástí doby, symbolem vzdoru a zoufalství, těžko říct, čeho víc. Ty zoufalé činy byly (a jsou) součástí dějin nejen českých, ale východoevropských vůbec, protože dnes už víme, jak jsme si v tom zoufal- ství na stejné straně železné opony byli všichni docela podobní.
Shodou okolností také letos – právě v těchto dnech – se objevuje další připomínka: kniha sochaře Jiřího Sozanského „1969 – rok zlomu“o jeho vyrovnávání se s odkazem Jana Palacha, s jeho „životem po životě“.
Publikuje v ní pozoruhodné dopisy sochaře Olbrama Zoubka, který vytvořil Palachovu posmrtnou masku. V těch dosud zapomenutých dopisech si píše s rodinou další živé pochodně – Jana Zajíce. A jaksi mimochodem ukazuje zájem komunistického režimu o ten posmrtný život jedné jediné živé pochodně...
Sochař Zoubek píše: „... Musím vám ale napsat o méně příjemné věci. Ještě než jsme se vrátili, hledal mne několikrát agent ministerstva vnitra. Navštívil mne hned po mém příjezdu a všechny otázky se týkaly Vašeho Jendy a jeho hrobu. Řekl jsem mu vše podle pravdy a ukázal návrh.“Zoubek to psal Zajícovým dne 1. září 1970. Začínala normalizace a komunistický režim se těchto mrtvých bál víc než mnohých živých.
Co jiného ukazuje, že jejich oběť měla svůj vnitřní smysl?
„... Pro zajímavost, hned druhá otázka byla, jestli na hrob dělám bustu. Když jsem řekl, že ne, moc se divil a pak za dva dny znovu telefonoval, jestli nějakou bus- tu opravdu nedělám,“psal dále Zoubek v dopise Zajícovým.
Palachova či Zajícova oběť se staly klíčovými událostmi, které sice nebyly veřejně připomínány, nesměly být, ale v myšlení, vzpomínkách, vyprávění byly jaksi potajmu přítomny celou tu nešťastnou dobu až do roku 1989.
Jejich životy po životě prostě v té době stály za to.
Ale pak přišel pád komunismu a s ním i otázky, zda třeba ta oběť nebyla přece jen zbytečná: „Nepadl by komunismus stejně, bez toho Palacha, Zajíce, bez toho nesmírného utrpení, bolesti, bez toho všeho, co pro nás tehdy bylo zdánlivě tak důležité?“Nejspíš padl. Přesto také dnes víme, že ty oběti daly celému tomu období, odporu proti násilí, bezpráví, okupaci a malomyslnosti tvář.
A také ukázaly, že tehdy (ostatně jako kdykoli jindy) existovala celá řada cest, možností volby a směrů.
Jestliže symbolem hrůz konce čtyřicátých a začátku padesátých let byli generál Heliodor Píka, kněz Josef Toufar či politička Milada Horáková, symbolem konce šedesátých let, toho zmaru všech nadějí na změnu a té doby, byly tváře Jana Palacha a Jana Zajíce.
Ty tváře, to jsou ta vlákna spojující nás s tehdejší dobou. Přesto se někdo může ptát, proč trvá tak dlouho, než budeme mít důstojné místo, kam budeme moci přijet a přemýšlet o tom, co se za těmi tvářemi skrývá.
Česká komora architektů, která zadávala podmínky pro architektonicko-uměleckou soutěž památníku na místě rodného domu Jana Palacha ve Všetatech, požaduje jakési tři zóny: má jít o umělecký přerod samotného domu, symbol oběti Jana Palacha. Tato zóna má spočívat „v jeho nové architektonické hodnotě a silném působení a výsledném dojmu na návštěvníky památníku“. Také má jít o přeměnu pozemku do podoby meditační zahrady. A k tomu všemu má rovněž samozřejmě patřit muzeum s expozicí.
Nebude to zbytečně drahé? Už také proto, že samotný dům musel stát nejdříve vykoupit od posledních majitelů? Není lépe to nechat být a dívat se raději dopředu než dozadu?
Tím spíše, že už uplynulo tolik let od konce komunistické éry. Když jsme ten památník nepotřebovali šestadvacet let, bude nám k něčemu v těch dalších letech a desetiletích?
Jenže místa, která jsou určena k přemítání nad lidskými (v tomto případě českými) dějinami, potřebujeme stejně jako knížky, učebnice, muzea či dobré učitele dějepisu. Nikdy jich nebude dost: kdo si zajede do Berlína, najde tam na jednom z nejcennějších pozemků ve středu města celé velké pole betonových kvádrů upomínajících na oběti holokaustu – cestičky mezi těmi bloky nabízí místa k nerušenému přemítání o tom, čeho je člověk také někdy schopen. Bohužel.
Že v zájmu jakýchsi pochybných idejí je schopen obětovat miliony nevinných lidských životů. Tedy jiných životů, než je ten jeho, že.
Má nás těšit, že památník ve Všetatech má připomínat opak, tedy že člověk je schopen obětovat svůj život pro ostatní, třeba pro posílení jejich vůle, statečnosti a víry?
Protože rok 1969 byl rokem zlomu – kniha, kterou nyní představuje Jiří Sozanský, se tak nejmenuje náhodně. Všichni víme, jak tragickým rokem byl osmašedesátý. Okupační vojáci ovládli celou zemi, ale neovládli duše Čechů a Slováků.
O rok později už bylo všechno jinak. Oběť Jana Palacha byla mimo jiné namířena proti naší tehdejší (začínající) malomyslnosti. To je smysl Palachovy oběti a každý, kdo se bude zajímat o jeho osobnost, bude o něm číst, navštěvovat pomníky, připomínky na něj či v budoucnu památník ve Všetatech, bude muset přemýšlet o tom, že to Jan Palach udělal kvůli duším jeho rodičů, prarodičů či praprarodičů. Podle toho, kdy se návrh vybraný v právě končící soutěži opravdu zrealizuje a dokončí. Což nemusí být zrovna rychle. V tom kraji plyne život pomalu.