Příběhy aneb cesta do mediálních pekel

Do nedávna spadalo vyprávění příběhů do kompetence nás spisovatelů. Novináři měli v popisu práce informovat. V poslední době se však zpravodajci především veřejnoprávních médií přímo opájejí příběhy. V tom vidím potíž, protože mezi smyslem zpravodajství a literaturou (kam patří vyprávění příběhů) je velký rozdíl.

Příběhy se vyprávějí proto, aby se čtenář poučil nebo pobavil. Zpravodajství informuje o událostech, které by se měly zasadit do širšího kontextu a odvodit z nich obecné poučení. Nikoli jen morální, samozřejmě, ale především věcné.

Abych byl konkrétní – do Evropy se valí vlna běženců převážně islámského vyznání. Jejich příběhy mají ve zpravodajství dva základní modely. Běženec udělá něco, co si zaslouží pochvalu. Komentář příběhu je o tom, že všichni běženci jsou dobří. Stane se něco, co je nutno odsoudit (v teroristickém činu figuruje běženec). Komentář příběhu říká, že jde o výjimku, protože ostatní nejsou zlí. Tohle je metoda, která obstojí v beletrii, ale rozhodně ne ve zpravodajství.

Celý problém práce s informacemi získanými v terénu je ovšem mnohem širší, protože vychází z postupného úpadku schopnosti zobecňovat to, co se kolem nás děje. Politici, novináři a koneckonců i my, „normální“lidé, žijeme v zajetí dogmat. Stačí se podívat na to, jak se vedou diskuse. Téměř nikdo nehodnotí událost jako takovou, ale vedou se vášnivé spory o to, co kdo řekl, kde to řekl, vedle koho stál, jak se přitom tvářil a koho tím urazil. O podstatě věci se většinou nehovoří, ta zanikne v záplavě marginálií. Ale to je přece katastrofa!

Každá událost je dílčím faktem a my bychom se měli bez předsudků zabývat tím, co znamená v souvislosti s jinými událostmi. Měli bychom vždy hledat jakýsi statistický součet, který by co nejobjektivněji pojmenoval událost, protože jen tak se dá odpovědně řídit svět. Sdělovací prostředky však místo toho přinesou příběh.

Abych nehovořil jen o běžencích, přinesou příběh o Romovi, který pracuje. Budiž mu čest a chvála, má mé sympatie. Ale mé sympatie rozhodně nemá novinář, který k příběhu dodá komentář, že to je příklad, že Romové by všichni pracovali, pokud dostanou příležitost. To je stejně hloupé, jako by sportovní novinář k výkonu Martiny Sáblíkové řekl, že to je krásný příklad toho, že všichni Češi mají talent na rychlobruslení.

Do Evropy přicházejí běženci. Mají různé motivy, jsou z různých zemí, mají různé vědomosti, na soužití s křesťany se dívají různě. Nedávno jakýsi muslim v Anglii vyzval extremisty (přeloženo ty, kteří tam muslimy nechtějí), ať se tedy vystěhují oni. Tuhle fatální hloupost by neměla média ani zveličovat, ani zamlčovat. Měla by se však snažit, stejně jako politici, zjistit, nakolik je to názor ojedinělý, či má více stoupenců. A pokud ano, kolik. Politici neustále tvrdí, že běženci jsou chudáci, kteří prchají před válkou. A to se dokládá příběhem dvou či tří rodin. Ano, takových rodin mohou být opravdu tisíce, ale je také možné, že si ten příběh mnozí běženci vymysleli jen proto, aby se do Evropy dostali. Příběh je literární žánr, nikoli objektivní zpravodajská informace.

Jako spisovatel bych se možná nad podobnými věcmi jen shovívavě usmál, jenže nejde to. Svět se nedá řídit podle románů, ale podle objektivních dat. Zpravodajství by nám neměla předkládat působivé příběhy, ale přesné informace. Většina příběhů je postavena na vyprávění očitého svědka. Kdo nám zaručí, že si účelově nevymýšlí? Aby měla svědecká výpověď u soudu platnost, musí být ověřena a za křivé svědectví následuje trest. Pokud očitý svědek novináři poví