Konec snu o úplné bezpečnosti Před pár lety Česko spoléhalo, že ho ochrání jen NATO. Ruská anexe Krymu to změnila. Pokud čeští politici chtějí mít armádu, která ochrání naše hranice, musí jí přidat peníze a držet se při jejím rozvoji jasné koncepce.
Od svého vzniku si Česká republika prožila dramatický vývoj bezpečnostního prostředí. Součástí přes dvacet let dlouhého příběhu je i kapitola o příliš velkém spoléhání se na NATO jako organizaci, která jediná dokáže plnit roli politicko-vojenského vůdce euroatlantické komunity a zároveň nás ochrání, aniž bychom museli investovat do vlastní obrany. Teprve vývoj několika posledních – lépe řečeno dvou – let nás probudil ze snu o absolutní bezpečnosti a nedotknutelnosti našich domovů.
Česká armáda není v nejlepší kondici. Po více než deseti letech nedokončila modernizaci základních vševojskových svazků a útvarů a vůbec nezačala s obměnou výzbroje druhů vojsk a logistických útvarů. Všechny koncepce skončily krátce po schválení tím, že se změnil finanční rámec plánovaného rozvoje armády. Nejvíce na restrikce doplatila armáda v oblasti personální. Zastavila se profesionalizace, celkový počet vojáků se snížil hluboce pod plánované počty a koncepce aktivních záloh se téměř úplně stopnula. Teprve nyní po letech úsilí se mění základní zákony a zase se rozbíhají hlavní modernizační programy.
Prošli jsme zkrátka obdobím, které více ovlivnila politická přání než realita. Zatímco jsme naivně věřili Putinovu Rusku, že chce upřímně vyřešit sousedské vztahy s našimi spojenci na východní hranici Aliance, on promyšleně připravoval obnovu vlivu ve státech, které se v nedávné minulosti nacházely ve sféře Sovětského svazu. Zatímco většina členů NATO snižovala své obranné rozpočty, Putin krok za krokem modernizoval svoji armádu.
Naše pozornost byla upoutána jiným směrem. Severoatlantická aliance včetně Česka se zaměřila na plnění úkolů dané politickými rozhodnutími v oblasti Afghánistánu a Středního východu. Boj proti terorismu nás zaměstnal do té míry, že jsme zapomněli na základní povinnost armády – na zajištění obrany vlastního území. Armáda byla cvičena a vyzbrojována, podobně jako ostatní spojenci, aby dokázala bojovat v podmínkách asymetrického boje. Kvůli tomu většina spojeneckých vojsk ztratila schopnost vést komplexní boj vysoké intenzity.
Putinova armáda využívá konceptu „hybridní války“. To je moderní pojem, který se začal více používat právě po ruské anexi Krymu a následné destabilizaci východní Ukrajiny vysíláním ruských vojáků do místa konfliktu. A hrozí, že podobný scénář bude chtít Putin použít i v Pobaltí, což musí NATO reflektovat.
Musíme chránit svoje národní zájmy a spolu s našimi spojenci poslat Rusku jasný a silný signál, že končí doba ustupování tlaku. Příkladem nám budiž trvání polských představitelů na permanentní přítomnosti aliančních vojsk na území jejich země. Musíme také převzít větší díl odpovědnosti za evropskou bezpečnost, a to nejenom deklaratorně, ale skutečně poskytnout ze svých rozpočtů doporučovaná dvě procenta HDP na obranu. Česká republika sice zvyšuje nominální hodnotu obranného rozpočtu, ale percentuálně podíl tohoto rozpočtu na HDP klesá (2013 – 1,06 %, 2014 – 1,08 %, 2015 – 1,04 %, 2016 – 1,03 %). Politická rozhodnutí v době nedávné krize snížila výdaje na obranu, jak se ukazuje, na neúnosnou míru.
Nemyslím, že by Putin přistoupil k přímé vojenské konfrontaci, ale musí se vzít
Není možné rok co rok měnit parametry zadání pro obranu – tu škrtat, tu přidávat.
v úvahu i současný konflikt mezi Ruskem a Tureckem, který vznikl jako důsledek hraničního incidentu, při němž byl sestřelen ruský bombardér. Rusko situaci nadále vyhrocuje, i když je nutné objektivně přiznat, že určitou míru viny na incidentu nese i člen NATO, Turecko.
Může se tedy stát, že se s Ruskem nestřetneme na východní hranici, ale na jihu. Evropa současně zažívá migrační vlnu, která nemá v novodobé historii obdoby. To samo o sobě neznamená katastrofu. Je