Éra superhrdinů. Hrozí tenisová nuda v Melbourne?

Rok 2016 nabídne lidstvu mnoho záludných hádanek a klání, jejichž průběh se dá jen těžko předvídat. Kolik děsu a smrti ještě rozsejí po planetě náboženští fanatici? Přečká německá kancléřka Angela Merkelová ve své pozici uprchlickou krizi? Kterým směrem se posune cena ropy? Dosáhne herecký idol Leonardo DiCaprio na Oscara?

Sportovní příznivci vyhlížejí fotbalové Euro, srpnovou olympiádu v Brazílii. Anebo tenisové grandslamy, z nichž první právě startuje v Melbourne. Čtyři největší turnaje – Australian Open, Roland Garros, Wimbledon a US Open – slouží jako přepychová výloha miliardového byznysu. Přitahují gigantickou pozornost, vstupuje do nich 128 žen a 128 mužů ze šesti světadílů.

Aspoň nějakou šanci na titul však má nejvýš desetina z nich. A teď u protinožců jsou nejvážnějšími kandidáty na poháry opět Serena Williamsová a Novak Djokovič, žijící legendy, superhrdinové s raketou.

Oba loni zvítězili na třech ze čtyř nejprestižnějších podniků. Prohráli na nich jediný zápas. Oba s propastným náskokem vládnou tenisovým žebříčkům. A obhajují v australském létě vítězství z ledna 2015.

Na první pohled jsou rozdílní. Ona se narodila v americkém Michiganu, on v komunistické Jugoslávii. Ona vyrůstala v Kalifornii a na Floridě, on v pohoří Kopaonik a později v Bělehradu bombardovaném vojsky NATO. Ona, svalovkyně s raketou, ničí rivalky drtivými ránami jako kdysi její krajan Mike Tyson soky v ringu. On je balkánský kejklíř, štíhlý a ohebný. Skoro každý míč doběhne a vrátí. Údery trefuje čistě, s přesností neurochirurga. Ona svobodná, naposled randící s raperem Drakem. On spořádaný otec a manžel.

Oba však spojuje nenasytnost. Nepohasínající touha po triumfu. A taky mocná aura, jež ochromuje soupeře. Nastoupí-li ti dva na kurt v optimální pohodě, jsou takřka nepřemožitelní. Ostatní jsou jim vydaní na milost. A právě tohle činí tenis trochu předvídatelným a nudným. Ta nelítostná dominance. Kdo vyhrál? Aha, zase Serena a Djoker. Hm…

Kdekoho jejich panování nevzrušuje, či dokonce irituje i proto, že ti dva ve světě nepatří mezi nejoblíbenější osobnosti.

Djokovičovi stále předhazují dokonalého Rogera Federera. Williamsovou v popularitě hravě trumfne sličná Maria Šarapovová.

Srb se někomu zdá nesympatický svým komediantstvím, podbízivostí vůči publiku či příliš strojovým stylem hry.

Výstřední Američanka je poněkud nafrněná, svou muskulaturou neženská.

Co na tom, že oba superhrdinové pilně přepisují sportovní kroniky a stávají se historickými postavami své branže, aniž by svou pověst mařili skandály?

Dominance prostě někdy působí fádně. Unavuje. Proto například v severoamerických týmových soutěžích zavedli platový strop, který má zaručit určitou naději na úspěch všem klubům v lize.

Jistě, nelze se zavděčit všem. Najdou se staromilci, kteří si nostalgicky připomínají vládnoucí dynastie z minulosti (hokejové Montreal Canadiens či basketbalové Los Angeles Lakers). Existují miliony věrných přejících Williamsové a Djokovičovi další titul do sbírky. Stejně jako měli své skalní zastánce triumfátoři Lance Armstrong a Michael Schumacher.

Větší část tenisového obecenstva ale dychtí po nových mistrech a jejich příbězích. Vyhlíží překvapení. Připomíná si, že Williamsová je nejzranitelnější v úvodních kolech. A že na Djokoviče to umí například Švýcar Stanislas Wawrinka. Doufá, že i superhrdinové mají svůj kryptonit a že je někdo skolí. Kdyby se to povedlo, bylo by v Melbourne rázem po nudě.