Kde je Gabča? Já už běžím
MF DNES sledovala „žluté dny“i další podivuhodné příhody „Se mnou chodí pozdě jen občas, protože jsem pak nepříjemný a dávám to Gábině sežrat. Tím víc si to vybírá na závodech.“Petr Koukal přítel Gabriely Soukalové
v Ruhpoldingu
Tvář biatlonu
Badmintonista Petr Koukal, partner Gabriely Soukalové, ji mnohokrát přesvědčoval: „Musíš se naučit žít tady a teď.“Nevláčet s sebou trable z minulosti, nepochybovat o budoucnosti. Vdechovat kouzlo okamžiku. Trvalo, než přenastavila mód ve vlastní hlavě. „Ale teď to tak cítím. Každý závod si užívám,“tvrdí.
Ještě předloni ji žluté číslo první dámy poháru tak svazovalo. „Letos je pro mě motorem.“
Přesto v sobotu dopoledne vypadá Soukalová na nástřelu poněkud vyplašeně. „Něco na Gabču leze,“prozradí šéftrenér Ondřej Rybář. A počasí, které do německého Ruhpoldingu dorazilo, není léčebnou kúrou.
„Sonnenschein, Sonnenschein,“zní z reproduktorů písnička, jenže po slunci ani památky. Od rána hustě chumelí. „Já na ty terče ani nevidím,“říká. „Já taky ne,“uklidňuje ji kouč, nicméně nástřel chválí: „Trochu nahoru, jinak pěkné grupeto.“
Svěřenkyně pokývá hlavou a točí rukama jako větrný mlýn, aby rozproudila krev. Podložky na střelnici jsou mokré a její výstroj brzy taky. „Zavírej při závodě obě klapky, ano?“připomíná jí Rybář ochranu zbraně proti padajícímu sněhu. Problém ale bude jinde. Problém bude klasický. Po nástřelu si Soukalová vykračuje do buňky, shodí mokré věci, převlékne se. A čas utíká. Všechny soupeřky už stojí na startu hromadného závodu, jen žena ve žlutém ni- kde. Kde je Gabča? Tým ji vysílačkami nahání. Kouč žen Zdeněk Vítek má blízko k infarktu. Mně je Zdendy až líto, musí mít se mnou svatou trpělivost, pomyslí si Soukalová. „Spousta lidí mě nařkla, že chodím pozdě schválně a vytvářím si tak image, ale není to tak. Kéž by to tak bylo,“svěří se později.
Ještě nemá ani nalepená malá startovní čísla na nohou. „Neber si je, jeď bez nich,“nabádá masérka Petra Sedláčková.
„To nemůžu, to už jsem jednou zkoušela a neprošlo to.“
S pomocí Sedláčkové čísla lepí. Kolem ní pulzuje nervozita. V jejím nitru nikoliv. „Jsem na takové stresy zvyklá. Nevyvedou mě z míry.“
Miláčku, ty jsi snad mešuge
Časomíra na stadionu ukazuje 11:43:25. V 11:45 je start. Zvuk zvonů stupňuje napětí. Kamera představuje favoritky, když vtom... Žlutá Češka usilovně lyžuje ke startu. Já už běžím. Diváci bouřlivě aplaudují. Franziska Hildebrandová se rozchechtá. Typická Gábina.
Soukalové bleskne hlavou vzpomínka na pana učitele Matěchu. V sedmé třídě, kdy neustále chodila pozdě a bývala duchem nepřítomná, jí říkával: „Soukalová, miláčku, ty jsi snad úplně mešuge.“
Koukala, on-line sledujícího její spurt na start z turnaje v Kuala Lumpuru, ani nepřekvapí. „Se mnou chodí pozdě jen občas, protože já jsem pak nepříjemný a dávám to Gábině pořádně sežrat. Tím víc si to vybírá na závodech.“
V posledních vteřinách si váže elasťáky, které jí padají. Výstřel. Start. Třicet žen se vrhá do boje.
„Lidé stojí u trati v šestistupech. 21 tisíc diváků přišlo!“chválí hlasatel. Fanoušci si zatleskají. Do Nového Města jich loni dorazilo 35 tisíc. Ale i v Ruhpoldingu se to nyní českými vlajkami jen hemží.
„Centrové rány,“ocení Rybář první ležku Soukalové. Ta druhá je jako přes kopírák. Zato Laura Dahlmeierová jde na kolo a hlasatel vy- zývá: „Laura musí zase nahánět ztrátu a vzpomínat, jak před týdnem uhnala Soukalovou.“
Francouzka Dorinová-Habertová uniká ostatním. „Skupinka s Gabčou má plus třináct,“popisuje Rybář do vysílačky. Potud vše v pořádku. Opět jen dočasně...
Češka má pomalejší lyže, Hildebrandová ji z kopce předjíždí a nechtěně jí ukopne hůl. Italský servisman Soukalové nezištně poskytne náhradní, ale s jiným upínáním.
„Jiříku, připrav si hůl, Gabča má pravou od Itala, vyměň ji,“hned Rybář instruuje Jiřího Holubce, asis- tenta trenéra žen, stojícího v kritických místech. Na videostěně potom sleduje: „Perfektní, vyměnila.“Soukalová pokračuje dál s náhradní holí Evy Puskarčíkové.
Jiříku, řekni jí, ať nepanikaří
Až tento závod skončí, bude o události s hůlkou s vážnou tváří vyprávět: „Málem jsem se na té trati rozbrečela. Že mi někdo zlomí mou růžovou hůlku, kterou mám s Kaisou Mäkäräinenovou jako jediná, tak to si teda dovolili dost. Kdyby byla červená, tolik by se mě to nedotklo, ale s tou růžovou mě naštvali. Já si kvůli ní vyladila i bundu a najednou mi ji Františka ukopne.“
Vzápětí se rozchechtá a vysvětlí: „To si samozřejmě dělám srandu. Takové věci se stávají. Františka to přece neudělala schválně.“
Zpět na trať. Po třetí položce, prv- ní vstoje, se před ostatními srovnají Dorinová, Hildebrandová a Soukalová. 22 vteřin za nimi spěchá Dahlmeierová. Nejlepší čtyři ženy poháru na prvních čtyřech místech, co si přát víc? „Němkám jedou lyže suprově. Přesto Dahlmeierová Gábinu nedojíždí,“kvituje Rybář a vzkazuje vysílačkou: „Jiříku, řekni jí to, ať nepanikaří.“
Jenže Dorinová a Hildebrandová ztrácejí. Přichází velká show poslední položky a s ní i kovové zvuky nábojů, které nezasáhly terč. První, druhý, třetí... čtyřikrát Dorinová míjí! Hildebrandová to ví a v duchu se uklidňuje: Je to O. K. Němka čtyřikrát trefí, jenže pak: „Ááách,“proletí arénou. Mimo.
Soukalová nic z toho nevnímá, neslyší ani periferně nevidí. Jsem jako autista, pomyslí si. Uzavírá se do vlastního světa, myslí jen a pouze na spoušť a terče. Pět terčů jí zbělá. Rybář vymrští pěst do vzduchu: „Jo!“Soukalová kouká: Odjíždím přede všemi.
„Gábina první... hned vám řeknu o kolik... o 22 vteřin před Hildebrandovou,“sděluje šéftrenér. Stále klidný není. „Ještě to bude těžký. Podívejte se, jak Hildebrandové jedou lyže, to pořád smrdí.“S Vítkem utíkají blíž k cíli.
Vedoucí žena jede se zatměním před očima, na výdrž. Napadá ji kacířská vzpomínka, jak jí ve čtvrtek Mäkäräinenová na posledním kole nadělila 25 vteřin. Musíš to hnát do posledních metrů, nutí se. „To už ustojí,“pronese Vítek. „Pořád má 16 vteřin k dobru a už jen jeden kopec, pak jen sjíždí. Jiříku, nahlas jí to,“žádá Rybář.
„Máš 16 vteřin,“volá Holubec na Soukalovou, zatímco reportér Jan Suchan ze střelnice do mikrofonu Radiožurnálu křičí: „Je to nádherný pohled. Co si budeme namlouvat, na Gabrielu Soukalovou je nádherný pohled, i když nezávodí, ale teď je to opravdu ten úplně nejskvostnější pohled.“
Na vrcholu závěrečného stoupání i ona uvěří: Budu první. V půli cílové rovinky se ohlédne: Ne, nikdo za mnou není. Začne se smát. Slastně vztyčí pěst. Rybář se s Vítkem spontánně obejmou. Právě se zrodilo jubilejní, desáté pohárové vítězství Gabriely Soukalové.
Moje hůlka vyhrála! Ano!
Přichází Hildebrandová, gratuluje a omlouvá se: „Prosím, promiň, promiň za tu hůlku.“Přijíždí i Eva Puskarčíková, hrne se k týmové kolegyni, která má stále její náhradní hůlku, a hlaholí: „Moje hůlka zažila vítězství. Anooo!“
Podupávají u stupňů vítězů. Moderátor zahajuje ceremoniál: „Vítězkou je Gabriela Soukalová.“
A Češka nic. Vesele dál klábosí s Hildebrandovou. Až ji Němka ponoukne: „Asi bys tam měla jít.“„Cože? Kam?“„Na stupně jdi.“„Jo jasně, už jdu.“Rozesmává ostatní při vyhlášení (ne, tentokrát neorganizuje selfie medailistek, zapomněla si mobil). Baví i novináře na tiskové konferenci. „Za chumelenice jsem vyhrála před třemi lety v Pokljuce. Takže to je zase šťastné sněžení.“
Proč to nepřiznat: Gabriela Soukalová se stala tváří světového biatlonu. Má fanoušky po celé Evropě, její půvabná tvář se směje z plakátů či novinových článků. „Je vnitřně spokojená a je i vyspělejší ženou a závodnicí,“říká Koukal. Zároveň bývá občas bohémkou s bláznivými příběhy. „Čím míň je plánuju, tím víc se dějí,“ujistí. Právě takový mix úspěchů, půvabu i ztřeštěností její
Čtyřikrát nula
Ani jednou na střelnici v hromadném závodě nezaváhala. To byl klíč k desátému pohárovému vítězství kariéry. „Plánovala jsem si, že deset bych jich chtěla mít, než skončím,“povídala.
Vítězné gesto
Soukalová v sobotu poráží Němku Hildebrandovou o 13 vteřin. Ve Světovém poháru navýšila v poločase seriálu své
vedení na 73 bodů.
příznivce přitahuje. A ještě cosi: zůstává pokorná. Proto stále nechce hovořit o velkém glóbu. „Je daleko,“povídá. O pěti největších sokyních naopak mluví jen hezky. „Jsou to přece kamarádky.“
S glóbem bychom spali v posteli
Nejradši má Marii Dorinovou-Habertovou, matku malé Adele. „Z ní vyzařuje obrovské dobro a upřímnost. Stejně tak je upřímná i Franziska Hildebrandová. Té opravdu věřím, když mi řekne, jak moc ji mrzí ta ukopnutá hůlka.“
Pro Kaisu Mäkäräinenovou se stala vrbou, do které se Finka chodí vymluvit, když jí nejde střelba. „Vynadá si a pak to se mnou sdílí.“
Živelná Dorothea Wiererová je pro Soukalovou „crazy, bezprostřední holkou, která mluví i rukama“. A mládě Laura Dahlmeierová? „V autobusu udělala na tyči osmnáct shybů. Víc než Erik Lesser!“vypráví Češka. „Já nikdy neviděla holku, co by jich udělala tolik. Tím mě Laura odrovnala.“
V biatlonové karavaně jako by neexistoval vůbec nikdo, koho by neměla ráda. Nebo snad... „Jen jedna,“prozradí a líčí, jak Polka Nowakowská kdysi strašně sprostě vynadala Jitce Landové za konflikt, který Landová nezavinila.
„Překročila tím chování, které je únosné. A já jí to řekla. Musela jsem se držet, abych jí nedala facku. Od té doby nás nezdraví.“Ale dost negativních vzpomínek. Vítězná Soukalová kráčí kolem zaplněných tribun Chiemgau Areny. „Gábi, Gábi,“skandují čeští fanoušci. Zamává a hodí jim kytku.
Namísto nedělní štafety zůstává v hotelu, zahání hrozbu onemocnění. Před nimi jsou Anterselva, Canmore, Presque Isle, Oslo a Chanty Mansijsk. Na samém konci čeká na Sibiři velký křišťálový glóbus.
„Kdyby ho Gábina odtud přivezla, kam ho doma postavíte?“ptám se Petra Koukala.
„Kam? Počítám, že bychom s ním pár dní spali v posteli.“