Fekální dramata a puch střední Evropy
Herec pražského Národního divadla účinkuje v undergroundovém představení, vytahujícím v kouzelném opojení básnivým jazykem všechny nechutnosti, jichž je člověk, zvláště má-li příbuzné a sousedy, schopen. Kanonáda vulgarismů, novotvarů a barokně rozvětvených obratů místy doslova bere dech. Vtipné pojetí rodinných vztahů a lidských frustrací i zvráceností. Ideální cestou k poznání lidskosti je člověka obnažit a pochopit ho přes jeho nejnechutnější pudy. O co jde? V neméně undergroundovém prostředí, v takzvané Venuši ve Švehlově koleji na pražském Žižkově, uvedlo sdružení Lachende Bestien Pornogeografii rakouského autora Wernera Schwaba v režii mladého režiséra Michala Háby.
Schwaba v Česku dobře známe, jeho klíčové texty vyšly knižně, jeho hry, v čele s kdysi skandálními Prezidentkami, do zdejšího prostředí uváděl především režisér Dušan Pařízek v pražském Divadle Komedie, v Ostravě pak Janusz Klimsza, jehož inscenace Schwabova Lidumora se stále hraje v Komorní scéně Aréna. Dokonce došlo i na to Národní divadlo: v roce 2003, byť jen v jednorázovém projektu Bouda, uvedlo jeho hru Můj hrudník, má přilba v režii Thomase Zielinského. Schwaba si oblíbil také muž, od kterého bychom to možná nečekali – mistr laskavého humoru Arnošt Goldflam kdysi na jevišti zmíněného Divadla Komedie předčítal Schwabův možná nejvtipnější text nazvaný Můj psímorda. Pornogeografie, již uvádí Michal Hába se svým souborem, je českou premiérou: pro inscenaci byla hra také vůbec poprvé přeložena do češtiny.
Oním hercem Národního divadla, který v Pornogeografii hraje, je Martin Pechlát, který patřil k oporám Pařízkovy Komedie. Nejen tím (v obsazení figuruje i další kolega ze souboru, Roman Zach), ale i samotnou volbou autora se režisér Hába nevyhne po- dezření, že tak či onak „navazuje“na Komedii. Jeho nastudování je však zcela svébytné, a především dokazuje, že tak jako v Rakousku samém, ani v českém prostředí není Werner Schwab vyhaslou, kdysi módní hvězdou, ale autorem, který oslovuje nové generace umělců a diváků.
Werner Schwab (1958–1994) působil na počátku 90. let na německojazyčných divadelních scénách jako zjevení; dnes je dávno uctívaným klasikem. Prach na něj ale nepadá, což potvrzuje třeba hojně diskutovaná nová inscenace jeho nejslavnější hry Prezidentky, uvedená loni ve vídeňském Burgtheateru. Schwab bývá řazen mezi autory jako Thomas Bernhard, Elfriede Jelineková nebo Peter Handke. Ti odvážně experimentovali s jazykem i formou, a zároveň co neostřeji kritizovali rakouskou – a tím pádem obecně středoevropskou – společnost. Schwab k nim zároveň nepatří i patří, protože jeho texty spíš než z intelektuálního prostředí vycházejí ze světa punku. Jeho hry jsou spíš chrlením bujné obrazovosti než vybroušenými literárními experimenty. Patří ke zjevům pohybujícím se na tenké hranici mezi genialitou a grafomanií.
Aniž bych chtěl uplatňovat v divadelní dramaturgii národnostní hledisko, všichni tihle rakouští autoři patří k českému civilizačnímu okruhu daleko těsněji než mnozí hojně uvádění současní autoři například britští – i proto je škoda, že takový Schwab (o dalších nemluvě) nachází prostor jen okrajově a na menších až polooficiálních scénách. Je tak – ke škodě – vnímán jen jako jakási okrajová libůstka.
Při čtení Schwabových her, které vznikly na přelomu 80. a 90. let, člověka maně napadá, že je s podivem, že byl Josef Fritzl objeven až tak pozdě. A že zatuchlé prostředí útulné středoevropské domácnosti, produkující ta největší zvěrstva, je naprosto nevykořenitelné.