Návod, jak číst americké volby
Kdysi dávno, když si Amerika ještě myslela, že vše je jako dřív, býval Donald Trump brán za osvěžující zpestření. Klaun přijde do manéže, párkrát spadne na nos, pobaví diváky a pak ho vyvedou. Ale to bývalo ještě v časech, kdy Jeb Bush – ano, ten Bush – měl být prezidentem jako táta a bratr.
Kdysi dávno taky byla Hillary Clintonová považována za nepotopitelný Titanic americké politiky.
Teď je domnělý klaun na vrcholu, domnělý prezident ve stadiu klinické smrti a Titanic nabírá vodu.
A to bylo jen kočkování, protože skutečný masakr začíná teprve teď.
V pondělí jde volit Iowa, což je první ostrý výstřel amerických prezidentských voleb roku 2016. Mezi favority jsou... V tom je právě ten problém. Bývaly americké volby, které skončily neuvěřitelným překvapením, jako když Harry Truman porazil v roce 1948 Thomase Deweyho, i když noviny už vycházely s opačným výsledkem. Byly volby vyrovnané, jako když George Bush mladší porazil roku 2000 Ala Gorea, nudné, jako když Bill Clinton porazil čtyři roky předtím Boba Dolea. Byly volby zdrcující, divoké, osvěžující, rozvášněné, ospalé, obnovující, regenerující. Ale volby roku 2016 se vymykají všem kategoriím.
Včerejší klaun roznáší na kopytech a levou zadní hejno, jež by mělo být výkvětem slavné republikánské strany, včerejší socialista trápí přímo v kolébce moderního kapitalismu ženu, která tvoří špičku americké politické šlechty.
Bývaly americké volby, kdy voliči chtěli změnu, i kdy si přáli zachovat to, co zrovna měli. Bývaly volby, kdy šlo o něco: buď tak, nebo tak.
Teď voliči také něco chtějí, ale jen bůh ví, co to je.
Něco napovídá už fakt, že úplní outsideři, navíc lidé, kteří by byli ještě nedávno mimo jakýkoliv silný politický proud, dělají hlavní titulky. Donald Trump, jenž se vysmívá republikánům, a Bernie Sanders, který trápí Clintonovou, jsou symptomem americké nemoci.
Vždy bylo běžné, že Američané vybírali demokrata, nebo republikána. Jenže teď mají dost těch i těch. Amerika se podebírala dlouho. Každý z prezidentů od konce studené války odcházel nakopnut veřejným míněním, jeho nástupce měl přinést změnu, naději a obnovu, aby odcházel taky nakopnut.
Dnes jsou Spojené státy spojené svou naštvaností. Nevěří klasickým politikům. Takže mají šanci populisté. To je demokracie – jenže k Bílému domu patří i některé rekvizity, jako třeba jaderný kufřík.
Jediné, co lze teď s jistotou říct, je tohle: Ameriku čekají bezprecedentní volby, jejichž průběh a vítěze nelze odhadnout.
A vy teď budete příštích devět měsíců mateni skoro den co den. Každý průzkum, výrok a čin bude vypadat jako dějinný zvrat. Americké volby jsou největší politický cirkus světa a také se tak chovají.
Abyste z toho neměli hokej, ukážeme si to na hokeji.
Představte si zápas, kde se od první vteřiny každému vhazování či ztracenému puku dostává tolik pozornosti, až máte dojem, že jde o rozhodující okamžik. Elektronická tužka bude jezdit, komentátorům bude rozčilením stříkat pěna od úst. Tak to půjde celý zápas. Pak zjistíte, že to je plichta, a na konci rozhodne penaltový rozstřel, na který půjdou jiní hráči, než o kterých komentátoři básnili, a dopadne to jinak, než vám dílčí výkřiky a citované statistiky podsouvaly.