Eliášova dcera prosí: Táto, hraj
Zatím v NHL odehrál 1 237 zápasů. Ale přidá Patrik Eliáš další, když teď léčí operované koleno?
Telefon si přepnul na hlasitý odposlech, protože během rozhovoru zrovna šlapal na rotopedu. Po 14 dnech od artroskopické operace pravého kolene to zní jako skvělá zpráva. Jako příslib, že 39letý útočník Patrik Eliáš bude zase brzy na ledě.
„Moc času nemám, i proto jsem už čtvrtý den po operaci začal s kolem. Chtěl bych se vrátit, ale zároveň jsem připravený na všechno,“říká Eliáš pro MF DNES.
Třeba i na to, že zápas z 19. prosince proti Anaheimu, který si tolik užila jeho starší dcera, může být posledním v kariéře.
Před dvěma týdny Ray Shero, manažer New Jersey, oznámil: „Patrik je po operaci a momentálně neexistuje žádný termín jeho návratu. Jsme ale optimističtí, že to bude ještě v této sezoně.“Platí to?
To koleno mě trápilo delší dobu, zkoušeli jsme nějakou alternativní léčbu, i proto jsem první měsíc a půl v sezoně nehrál. Jenže po těch 13 zápasech, co jsem zvládl, mi to koleno začalo zase natékat a museli jsme ho vyčistit. Nebyl to velký zákrok, spíš nejmenší možná varianta, abych měl právě šanci se vrátit. Ale těžko říct, jestli to tak skutečně bude.
Jak to?
V koleni mám víc problematických věcí. Něco se odstranilo, ale teprve uvidíme, jestli mi to pomůže natolik, abych se dostal zpět. Pevně v to doufám, jenže mám před sebou ještě měsíc, než se vůbec zapojím do nějakého tréninku. Snad ta operace zčásti pomůže, abych mohl na posledních 15 zápasů naskočit a pomoct klukům do play-off. Zatím hrají velmi dobře a překvapují hodně lidí z NHL. Na druhou stranu člověk musí být a je připravený na všechno.
Ve vašem hlase cítím skepsi.
Já koleno posiloval, dostával do něj injekce, což mi do nějaké míry pomohlo. Ale jak přišla zápasová zátěž, bylo jasné, že zákrok je nevyhnutelný. Dělali mi to v Clevelandu, hned ten den jsem letěl domů a po čtyřech dnech odhodil berle a šel na kolo, abych to rozhýbal. Cítím, že bych ještě chtěl hrát. Péťa (manželka) se byla s dcerou podívat na můj poslední zápas, co jsem hrál. Malá si to užívala, bylo to vlastně poprvé, co si trošku uvědomovala, že jsem na ledě. A chtěla, abych ještě hrál dál. Já jen říkal: To je hezké, ale já bych byl zase rád, abych ještě trošku chodil.
Bojíte se, že byste ji nemusel splnit přání i proto, že vám končí po sezoně kontrakt? Že toto je ročník, kdy se musíte ukázat?
Beru to jako realitu. V dubnu mi bude 40 a v tomto věku jen málokteří hokejisté hrají stále profesionálně. Já hokej miluji, chci hrát i příští rok, ale ne za každou cenu, abych jen sbíral zápasy. Člověk musí být soudný – musí vědět, že bude na ledě platný a týmu pomůže. Pokud to půjde, tak skvěle. Pokud ne, je konec. Tak to je. U mě je pozitivní už to, že jsem měl vůbec takhle dlouho kariéru.
Jedinou variantou je angažmá v NHL? Nebo byste se vrátil do Evropy?
Pokud budu moct hrát na úrovni, na jaké bych chtěl, budu v NHL. Pokud ne, hrát nebudu. Nijak to nehrotím, ale je pravda, že poslední roky jezdím trénovat do Třebíče a docela by mě bavilo si tam hrát 1. ligu s Romanem Eratem. Ale to je tak šance jedno procento.
Ani hrát jen pro žízeň?
Kamarád řídí hokej ve Slaném, tak si třeba zahraji středočeský krajský přebor, když bude chtít postoupit. Ale kluci tady v Americe, co skončili, si chodí dvakrát týdně zahrát, protože jim hokej zůstal v srdci. To bych chtěl taky, chci zůstat mezi kamarády.
Když jsme se spolu bavili na jaře, cítil jste trochu zklamání, že kouč Růžička už s vámi v reprezentaci nepočítá. Za tu dobu se hodně změnilo. Takže co vy a Světový pohár?
Bude to velký turnaj, velká akce pro NHL. Já zažil Světový pohár jednou (v roce 2004) a byl to nejlepší turnaj, kterého jsem se zúčastnil. A to jsem byl párkrát na olympiádě. Bude to hokejový svátek, ale pro mě už nepřipadá v úvahu. Jedině, že bych byl stoprocentně v pořádku. Operace by mě musela vyléčit. Ale do týmu teď patří spousta jiných kluků. Pro mě je teď nejdůležitější dát se trošku do kupy a uvidíme, jestli budu vůbec schopný se vrátit do NHL.
Snad se to podaří. Přijmete pak od trenéra Devils jakoukoliv roli?
Už teď se hodně změnila. Hrál jsem méně minut, ale byl jsem na tom s trenérem domluvený. Vím, že když se vrátím, šanci dostanu. Ale dívám se na to tak, jak to je. Realisticky. Kdybych se cítil bez omezení, podával bych výkony, ale neměl minuty, byl bych se svou rolí nespokojený. Ale když jsem v sezoně poprvé naskočil, kluci už měli odehráno 25 zápasů, hráli dobře a nový trenér už měl hráče, na které se mohl spolehnout. I tak mi dal důvěru. Hrál jsem na přesilovce, v oslabení... Možná ne tolik při hře 5 na 5, ale to je přece v pořádku. To je součást kariéry každého hokejisty.
Co bude po ní? Vždy jste mluvil o návratu do Česka, pomáhal byste tady jako trenér, když máte licenci?
Změnili jsme pohled a ještě nejsme rozhodnutí, jestli budeme bydlet v Česku, nebo zůstaneme v Americe. Hlavně kvůli holkám. Starší dcera tu začne chodit do školy, má tu kamarády a v létě, když jsme byli v Česku, tak se ptala, kdy se vrátíme domů. Rodiče se prostě rozhodují podle dětí. To vím od Tomáše Vokouna i Petra Sýkory. Nás to rozhodování také čeká, i když příští rok ještě zůstaneme ve Státech. Pokud bychom se stěhovali do Česka, tak kvůli rodičům.
Tomu rozumím.
A trénování? Mám děti ve věku, kdy s nimi mohu prožívat školky, školy, jejich kroužky, první sportování. Zkrátka ta nejhezčí léta, než se osamostatní a už tolik nebudou chtít trávit čas s rodiči. A já ty roky nechci promarnit. Kluci, co měli děti ve 20 či 25, když končí kariéru, z jejich potomků jsou teenageři. I proto je pak láká trénování. Mě by to bavilo taky, ale trenér stráví na zimáku víc času než hráč. Hlavně v NHL. Chodí dvě hodiny před námi. dvě hodiny po nás. Já na to nejsem připravený, chci být s rodinou.