Proč nemilovat Goebbelse
Lída Baarová zjevně mnohým nedá spát. V kinech běží hned dva bouřlivě diskutované filmy. Stále o ní vycházejí nové knihy. Herečka a nacistická milenka je národním mýtem. Co je na jejím příběhu tak fascinujícího?
Bývaly časy, kdy měli herci zakázáno ve městě vstupovat na chodník a divadlo bylo velmi podřadné povolání. Už delší dobu je tomu o dost jinak: herci jsou vzývanými a oslavovanými ikonami. K obdivu a slávě patří i přesvědčení každého fanouška, že svou celebritu tak trochu i vlastní. Že má nárok na podrobné znalosti o jejím životě, že se do něj může strefovat a hodnotit ho. A v tom je k vykázání zpátky do bláta ulice celkem blízko: jakmile totiž taková celebrita zaváhá, zaškobrtne nebo se zachová způsobem, který veřejné mínění vyhodnotí jako morálně sporné, je konec. Milostný vztah mezi publikem a jeho miláčkem se zvrátí v nechutný a bolestivý rozchod.
V souvislosti s prvorepublikovou a protektorátní filmovou hvězdou Lídou Baarovou se pokaždé znovu vynoří jedna jediná otázka: Jak to bylo s tím Goebbelsem? Baarová je populární. Vyšly o ní tucty knih, další se chystají. Stala se postavou v řadě divadelních představení, jen z poslední doby lze jmenovat Pankrác ’45 ve Švandově divadle, kde se – v poválečné vězeňské cele – setkává Baarová se svou souputnicí i konkurentkou Adinou Mandlovou; Sestry B., kde se líčí osudy Baarové a její sestry Zorky; inscenace Goebbels/Baarová v Komedii pak probírala přímo milostný vztah dvojice. Jako jeden z úhelných kamenů svého poznávání Čechů zcela správně pojmenoval právě příběh Lídy Baarové a Josepha Goebbelse polský novinář Mariusz Szczygiel, a vtělil ho do své knihy reportáží Gottland. Ta se stala předlohou dvou divadelních adaptací a cyklu dokumentárních filmů: ve všech případech byl příběh Baarové samozřejmě zastoupen.
A konečně, máme tu dva filmy, jež právě brázdí české kinosály: dokumentární snímek Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny Zkáza krásou a romantický velkofilm Filipa Renče Lída Baarová. Na ten hned během prvního víkendu promítání přišlo přes sto tisíc diváků a jejich zájem zjevně neutuchá. Tento počin má dráždivý potenciál už kvůli tomu, že ho natočil Renč, na premiéru přišel prezident Zeman a film dostal nevídanou státní podporu 15 milionů korun. Roztočilo se tudíž kolem něj další kolo nekonečného seriálu „pražská kavárna vs. prostý lid“, který pro tentokrát nechme stranou. Soustřeďme se raději na Baarovou.
Kdykoli je zmíněno její jméno, padají výroky o osudové lásce, tragickém osudu, antické tragédii, velkém příběhu, kontroverzi, rozporuplné osobnosti a podobně. Je to zcela absurdní. Lída Baarová, podobně jako jiné herečky její generace (a aniž generalizujeme, tak herečky obecně) vymetala večírky a vedla bouřlivý společenský i milostný život. V pořádku. Jako jedna z hereček spojených se zlatým věkem kinematografie se později vytratila z očí veřejnosti a dožila v osamění. Tak to chodí. A jako česká herečka v dobách protektorátu se více či méně zapletla s nacistickým režimem, což jí přineslo těžkosti po válce. I Adina Mandlová nebo Nataša Gollová by mohly vyprávět o svých nacistických milencích.
Máme rádi Hitlera
Lída Baarová je výjimečná jen v jednom: že tím jejím nacistickým milencem byl rovnou Joseph Goebbels. Takže by ji mohla trumfnout leda kolegyně, která by ulovila samotného Hitlera. Hitler fascinoval i Baarovou, která nevynechala jedinou příležitost, aby zdůraznila, kdy se s ním setkala a jak ji obdivoval. Fascinace Hitlerem je dobře známá a nevyhýbá se ani běžnému publiku. Jakési okouzlení zápornou celebritou kdysi přesně vystihla Marie Rosůlková v české komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) v roli americké turistky, která se, nadšena ze setkání s Hitlerem, dožaduje společné fotografie. Dneska by si pořídila selfíčko, ale jinak se nic nezměnilo.
Mít v národě herečku, která měla k Hitlerovi takhle blízko, když spala s jeho pobočníkem, to už je skoro jako mít strýčka, kterého kdysi Masaryk pohladil coby chlapce po vlasech při inspekční cestě, nebo vzdáleného příbuzného, který potkal císaře pána. Prostě moment, kdy jsme se my, holubičí národ, obyčejní lidé, malé mírumilovné etnikum, dotkli velkých dějin.
Zároveň je to ale zapovězené. Tak jako si talíře s nacistickým vzorem schováváme vzadu v kredenci a ukazujeme je jenom vzácným návštěvám a do uniformy s hákovým křížem se neoblékneme ani na karneval, herečku, jíž milostný poměr s jedním z největších zločinců v dějinách vskrytu závidíme, musíme masivně odsuzovat. A protože nás to lechtá, nadšeně hltáme další a další detaily o tom, jak to tenkrát bylo. Proto ty filmy, proto ty knihy, proto ty diskuse.
Taková láska
Součástí mýtu je přesvědčení, že šlo o velkou lásku. Že si Lída Baarová nemohla pomoct a prostě se zamilovala. Že to, co vypadá jako běžná kariéristická vypočítavost (mladá herečka si zadá se starším, žena- tým vlivným mužem), je ve skutečnosti něco jiného. Trochu tišeji se k tomu dodává, že si určitě nemohl pomoct ani Goebbels. Vždyť ta naše Lída, česká Lída, byla tak krásná, že ji obdivoval i Hitler! A že to, co vypadá jako běžná prasečina stárnoucího měšťáka – odskočit si od masakrování civilizace na chvíli do postele, zaskotačit si s povolnou rajdou z podřadné rasy – byl ve skutečnosti moment lidskosti, který jinak v ostře řezané tváři masového vraha hledáme marně. I monstrum, i zrůda tak přece jen má lidskou tvář.
Pravda ovšem je, že Goebbels měl těch lidských tváří mnohem víc. Nacisté nebyli stvořeními z jiného vesmíru, nešlo o stroje ani o zvířata. Byli to lidé jako my. Právě to dělá jejich dějinnou úlohu děsivější.
Český vztah k nacismu, mísící se s komplikovaným vztahem k Němcům, je dlouhodobé téma. Traumatem českého národa je přesvědčení, že ačkoli jsme se stavěli proti nacismu, že jsme jeho oběťmi, nikdy jsme se proti němu nevymezili dostatečně důrazně. Začíná to už mnichovským komplexem – ten zas rozebírá Petr Zelenka ve snímku Ztraceni v Mnichově, který přišel do kin pouhých pár týdnů před Renčovou Baarovou. Pokračuje to celospolečenskou kapitulací během okupace. Do ní samozřejmě patří i skutečnost, že v té době vznikly desítky odpočinkových filmů, které měly dát lidem zapomenout na hrůzy války – a které dodnes počítáme mezi klenoty domácí kinematografie. A s několika izolovanými odbojovými skupinami, ze zahraničí řízeným atentátem na Heydricha a závěrečným květnovým povstáním pět minut po dvanácté se jako nacistobijci moc tvářit nemůžeme. Proto to ti, kteří se aspoň trochu od říšských okupantů umazali a bylo na ně vidět, tak šeredně odskákali. V čele s herci a herečkami, samozřejmě.
V sousedním Rakousku museli lidé desítky let po válce projít prozřením, že nebyli oběťmi, ale spoluviníky. To v českém případě neplatí, ale chybí nám tu hrdinský étos vlastní třeba Polákům. Je to vlastně celé takové trapné. Jediné, co jsme dokázali, je metaforicky vzato vlézt nacistům do postele. Je to kolaborace, není to kolaborace? Nebylo to vlastně znásilnění? Možná že to byla láska! Vždyť se přece říká, že v lásce a válce je dovoleno vše.
To, s čím si hodnotitelé neumějí poradit, je otázka, nakolik byla Lída Baarová naivní a nakolik prohnaná. Sedmdesát let poté, co už víme, jak to dopadlo, se nám snadno říká, co kdy komu muselo být jasné. Naivita je navíc dobrou zástěrkou pro něco, co se v dnešní společnosti, kdy je potřeba mít na všechno názor a neustále se občansky angažovat, moc nenosí: prostě jí to bylo jedno.
A proč by nemělo být? Dějiny světa jsou sice zajímavá věc, ale co je to ve srovnání se soukromými dramaty a vášněmi našich životů?