Dobrodružství ze Studénky všude kolem nás

Polský řidič kamionu, který má na svědomí loňskou tragédii pendolina na železničním přejezdu ve Studénce, se u soudu choval stejně jako v osudný den na silnici – tedy jako hulvát. Tvrdil, že červených světel a výstražného signálu si nevšiml, trochu se v tom ale motal, protože u videozáznamu z nehody přešel k myšlence, že před blikající světelnou výstrahou mají přednost závory, a ty byly přece nahoře.

„To znamená, že můžu na přejezd vjet a vyjet… Když jsou dva bezpečnostní prvky v rozporu, jsou pro mě důležitější závory,“uvedl u soudu s tím, že když na přejezd vjel a závory se za ním zavřely, tak si myslel, že jen došlo k poruše.

Videozáznam z nehody nicméně ukázal zcela jasně jinou věc – jediné, co mělo na přejezdu poruchu, byly řidičovy reakce. Celkem by mne zajímalo, v jaké autoškole k takovým silničním nesmyslům došel.

Přejezd ve Studénce jsme v redakci testovali jen pár dní po neštěstí. Co myslíte, že dělali řidiči, když se před kolejemi rozblikala červená? Mnozí nic – prostě jeli dál.

Loni v říjnu vjel na stejný přejezd na červenou jiný kamion. Jeho řidič na rozdíl od svého předchůdce prorazil závory a srážce s vlakem o fous unikl. V prosinci vjel kamion na červenou na přejezdu ve Frýdku-Místku. Neunikl, vlak do něj narazil… A to se bavíme jen o případech z Moravskoslezského kraje.

Upřímně – průšvihem to dennodenně smrdí v každém kraji. My Češi toho na silnicích umíme fakt hodně.

Umíme třeba předjíždět v zatáčkách. Nejlépe v nepřehledných. Anebo těsně před horizontem. Za ním to prostě nějak dopadne.

Umíme parádně přejíždět plnou čáru. I dvojitou plnou. Více čar, více dobrodružství.

Zvládáme se problikávat. Kdo jede na dálnici předpisových sto třicet, tak je divný.

Co naopak nezvládáme, je „zipování“. Ale to jen proto, že pravidla jsou na nic, každý ví, že před zúžením má přednost silnější a drzejší.

Zúžení je vůbec kapitola sama pro sebe – pokud v něm máte dvojpruh, pár expertů umí jezdit jeho středem.

A další kapitola je dálniční třípruh. V tom prostředním se přece tak skvěle jezdí stálých sto deset.

Při mlze, sněhu a dešti jezdí pomaleji jen srabi. Zato s mlhovkami svedeme jezdit, i když není mlha. Taky se vám líbí, že bez mlhy svítí ještě silněji?

Kamiony se na dálnicích stále rády předjíždějí svým oblíbeným způsobem – jedeš osmdesát? Fajn, já pojedu osmdesát jedna, za pár kilometrů tě předjedu.

Kamiony si nic nedělají z toho, pokud ve městech nesmějí do levého pruhu. Jezdí v něm. Nedávno mě v něm jeden dokonce i problikával. Spěchal, no…

Když stojíme v křižovatce, chceme odbočit, moc to ale přes hustý provoz nejde, je fajn těch pár aut před námi povzbudit netrpělivým troubením. Určitě jim to pomůže.

Když jsme u křižovatek – taky vás baví ve špičce, kdy se začínají ucpávat, do nich vjet na červenou, protože při zelené na vás nevyšla řada?

K tomu skvěle parkujeme. Na chodníku. Na trávě. V křižovatce. Před zatáčkou. Za zatáčkou. V zatáčce. A když je nejhůř a stojím fakt, ale fakt hloupě, tak pustím „blikačky“. Svět se nezblázní.

Říká se, že charakter národa se krom jiného pozná také podle toho, jak jeho příslušníci jezdí. Ano, vím, řidič ve Studénce byl Polák, spousta dalších příběhů je ale krásně českých. Tak nádherně arogantně českých.