Destrukční síla nové Evropy Egoistické zájmy středoevropských států začínají rozkládat Evropskou unii. První obětí se paradoxně může stát Velká Británie, v mnoha ohledech nejbližší spojenec naší části EU.

íká se tomu „rozložit zevnitř“. Kdyby byl člověk příznivcem spikleneckých teorií, mohlo by to vypadat jako geniální plán, který se před mnoha lety zrodil v Kremlu. Bývalé sovětské satelity vstoupí do EU, vyčerpají stovky miliard eur z unijních fondů a pak ji sabotováním hledání kompromisních celoevropských řešení postupně rozloží.

Své demokratické politické systémy pak tyto státy postupně změní v ruském autoritářském stylu a po zlikvidování Evropské unie jako takové se vrátí zpět do náruče nové unie – té Euroasijské.

Ale i člověk, který příznivcem spikleneckých teorií není, musí mít v posledních měsících a letech pocit, že země střední Evropy Evropskou unii nejen neposilují, ale systematicky oslabují. Z různých důvodů, různými způsoby, někdy cílevědomě, jindy zcela nevědomky, nebo prostě jen proto, že se ani po více než deseti letech, kdy jsou její součástí, nenaučily zájmy celku nadřazovat zájmům vlastním. A to mnohdy zcela malicherným.

Dá se to vysledovat i na současných jednáních o setrvání Velké Británie v EU. To, co Londýn vehnalo do riskantního referenda o setrvání v Unii, není nic menšího než masivní přistěhovalectví dnes už spíše milionů, než jen stovek tisíc Východoevropanů do Británie.

A není náhoda, že i dnes, pár hodin před začátkem klíčového summitu EU, který do značné míry rozhoduje o setrvání Britů v evropském společenství, se hlavní spory vedou o pár desítek či stovek liber dětských přídavků a sociálních dávek východoevropských „gastarbeitrů“v Británii.

Západní Evropa horečně diskutuje o tom, jak přijetí požadavků britského premiéra Davida Camerona ztíží další rozvoj Unie, ale je připravena tuto cenu zaplatit. Ve Varšavě, Budapešti, ale i v Bukurešti a Praze se však evropský prezident Donald Tusk handrkuje o to, v jaké výši budou dostávat Poláci či Litevci přídavky na děti, které navíc ani neberou s sebou do Británie a nechávají je i s matkami doma.

Jako by nikomu nedocházelo, že když Británie v Unii nebude, tak si mohou ty statisíce Poláků, Rumunů či Čechů sbalit svých pár švestek a jet si hledat práci domů.

V době, kdy v Británii s každým průzkumem klesá naděje na udržení země v Unii, se na úřadech vlád od Prahy po Sofii horečně rozebírá, zda snížení přídavků na děti v Británii nebudou moci k podobnému kroku využít Němci, Rakušané nebo Italové. A pokládá se to za zásadní bod, který se bude třeba na čtvrtečním a pátečním summitu Evropské rady řešit.

V lidové mluvě se tomu říká „nevidět si na špičku nosu“. Marně evropský prezident Donald Tusk varuje, že odchod Británie z Unie je reálný. Jak ukázala i jeho včerejší jednání v Praze, přes sociální dávky ani pro Česko vlak nejede. Přitom po prav- dě řečeno, i kdyby všichni Poláci, Rumuni a další ze dne na den přišli o všechny ty sociální dávky a další výhody, jimž se na rozdíl od svých mateřských států ve Velké Británii těší, bude to cena, kterou za setrvání Londýna v EU stojí zaplatit. Jenže řekne to v té naší části Unie někdo?

Důvodů, proč je Británie pro EU zásadní, lze přitom najít spoustu. Globálním rozhledem britských politiků počínaje a liberálnějším přístupem k ekonomice či demokratickou tradicí ostrovního království nekonče.

I kdyby Poláci, Rumuni a další přišli o britské sociální dávky, je to cena, kterou stojí za setrvání Londýna v EU zaplatit.