Poslední Bankova jízda
Nechtěl odejít od nedodělané práce. „Ale zdraví mám jen jedno,“říká lyžař Ondřej Bank
Bývá přetěžké to rozhodnutí učinit. Ovšem někdy bývá ještě těžší vyslovit ho nahlas. Ondřej Bank se rozhlédne po sále plném reportérů a povídá: „Je vás tady nějak hodně. A já nevím, jak začít. Radši předám slovo bráchovi.“Jenže bratr a kouč Tomáš Bank se zdráhá: „Ale tys mi pořád neřekl, co vlastně chceš říct.“Stačilo by, aby vyřkl jediné slovo. Končím. Už před třemi týdny se tak dohodli. Neduhy těla vítězily nad odhodláním mysli. Přesto Ondřej nadále váhal. V sezoně kvůli zranění kotníku a kolene dokončil z deseti závodů jen tři. „Odcházel bych od nedodělané práce,“přemýšlel doma.
Jenže minulé pondělí magnetická rezonance u profesora Koláře odhalila velký otok na kosti v koleni nad chrupavkou. „A pak mi pan profesor naznačil, že to koleno není vůbec v dobrém stavu.“Musím skončit, přesvědčoval se. Jenže ráno vstal a kouká, že Jágr dal v NHL dva góly. „Jemu je čtyřiačtyřicet. Budu vypadat trapně, že končím už v pětatřiceti.“Manželce přiznal, že tápe. „Tak klidně jezdi dál,“neusnadnila mu to. Přesto cítí, že nastal pravý čas. „Jágr taky končil reprezentační kariéru čtyřikrát,“zasměje se před novináři. Ale hned dodává: „Ne, v mém případě je to definitivní. Zdraví mám jen jedno. Končím.“
Konečně je to venku.
Zabít se můžu i na kole
Uzavírá se tak podivuhodná kariéra věčného bojovníka, jehož kdysi odháněli od lyžařského stolu, kde hodovali mocní. Hleděli na něj skrz prsty, odepisovali ho po nesčetných zraněních, a on se přesto stále vracel, v duši silný a nezlomný.
Vzpomíná, jak telefonoval manželce z her v Soči poté, co byl druhý po 1. kole obřího slalomu. „Tehdy byl pocit, že jsem se dokázal vrátit, nejkrásnější,“vypráví a najednou se i hlas tvrďáka Banka zadrhne a jeho tvář zrcadlí velké dojetí.
„Má kariéra je drasticky kostrbatá,“tvrdí. Loni v únoru nadšeně vyprávěl: „Třináct měsíců jedu na neskutečné vlně.“Na hrách v Soči sahal po medailích. Ve Wengenu se stal prvním českým mužem, který dojel v Top 10 ve sjezdu Světového poháru. Na Hahnenkammu slavil třetí místo v kombinaci. A na mistrovství světa ve Vailu sedmé v královském sjezdu. Ani to žádný jiný Čech před ním nedokázal.
„Po všech těch totálních zdravotních průšvizích si teď připadám jako vítěz,“radoval se tehdy. Pak to přišlo. Osudná chvíle, která dle Bankovy teorie neustále se střídajících dobrých a špatných životních period vlastně přijít musela.
„Vůbec se nedivím, že se něco takového stalo,“říká dnes.
Při kombinačním sjezdu ve Vailu vjel do hlubšího sněhu mimo ideální stopu, spálil skluznici, ztratil kon- trolu a letěl vzduchem. Sjezd, o němž vykládal, že je jeho zakazovanou milenkou, jej „zradil“. Byl to hrůzostrašný pád. Tolik lidí zatajilo dech. Tolik se jich ptalo: Proč? Proč zase on? Proč právě on, ten velký sympaťák?
V bezvědomí ležel na sněhu, přesto měl opět jednou štěstí v neštěstí. Vyvázl „jen“s otřesem mozku, tržnými ranami a nalomenou zánártní kůstkou. „Můžeš teď strašit děti,“dobírali si ho, když se celý potlučený opět zjevil v hotelu.
Vzal si loni na jaře čas na rozmyšlenou, načež znovu – pokolikáté už – prohlásil: Pokračuju dál.
Nerozmyslíš si to? Mohl ses přece zabít, říkali mu.
Jágr končil reprezentační kariéru čtyřikrát, ale v mém případě je to definitivní. Zdraví mám jen jedno. Končím. Ondřej Bank, lyžař
„Mohl,“odpovídal, „jenže zabít se můžu i na kole, na kterém ani neumím pořádně jezdit.“
Přesto ani obdivuhodná vůle už jeho mnohokrát pospravované tělo přelstít nedokázala.
Zlomená noha požehnáním?
Od vojáků má doma modrou knížku. „Na koleno a na hlavu,“říká. Coby půlroční kojenec spadl z postele a s krvácením do mozku strávil rok v nemocnici. Jako by tato událost předznamenala i jeho budoucí zdravotní kalvárii.
Když si v 16 letech přetrhl křížový vaz v levém koleni, lékaři mu doporučili neoperovat jej. „Akorát mu neřekli, že nemá čekat na operaci sedm let. Ondra jezdil sedm let bez vazu s ortézou, než si nechal udělat plastiku,“líčí Tomáš Bank. „Až když si v Kitzbühelu zlomil pravou nohu, bylo to požehnáním pro jeho techniku. Přestal podvědomě myslet na levé koleno a srovnal se.“
Ondřej sám veškeré své zlomeniny ani nedá dohromady. „Zeptej se bráchy,“vyzval mě loni. Tomáš tedy vypočítával: „Operace hlavy, mandlí, zlomené nohy, zlomené ruce a zase nohy. Pak koleno a nadvakrát vytahování šroubů z kolena, protože poprvé se to nepovedlo. Plastika vazů, artroskopie menisku, potřetí zlomená noha, zlomená čelist a vykloubené rameno.“
Kvůli vleklé, záhadné nemoci navíc v roce 2011 nemohl chodit, pohubl, manželka jej převážela na vozíku. „Tak dole jsem nikdy nebyl. Tehdy jsem seděl na záchodě, zvracel do sprchy a říkal: Jestli tohle přežiju, tak tu olympiádu vyhraju. A málem mi to i vyšlo.“
Přitom kdysi nevstoupil do lyžařského světa s hlavou v oblacích. „Když se poprvé dostal na krajské závody nebo na republiku, byl šťastný,“říká Tomáš Bank. „My jsme nikdy nebyli jako třeba Záhrobští, kteří hned snili o mistrovství světa. Ty sny jsme si plnili postupně.“
Okukovali Aamodta, Kjuse, Kosteliče, učili se od nich.
Na počátku svých až donkichotských bitev se světem alpských velmocí dostali od svazu 20 tisíc korun na zimu a vozili si konzervy, aby ušetřili. Neměli ani vlastní stůl na přípravu lyží, přijeli do hotelu a ptali se: „Není tu nějaký volný?“
Lyže na kombinační sjezd ve Sv. Antonu 2001 Bankovi firma Rossignol jen půjčila. Po závodě je musel vrátit, i když skončil šestý. A když firemního servismana žádal o podložky pod přezkáče, uslyšel: „Ty jsou pro tebe moc drahé.“Posteskl si: „Pořád abych se doprošoval.“
Ani mnohem později, když měl na kontě už pěknou řádku úspěchů, ale vracel se po takřka dvouleté absenci, mu nedůvěřovali. „Obcházel jsem šéfy firem a nikdo už Ondru nechtěl,“vzpomíná Tomáš. Posléze umluvil sportovního šéfa Atomiku, že mu poskytnou aspoň lyže. „Ale firemní smlouvu od nich dostal až po olympiádě v Soči.“
Po 16 letech, kdy bratra doprovázel, má nyní Tomáš Bank šedivé vlasy, patrně i od všech těch infarktových stavů, které s bratrem prožil.
„Jo, mám vyšší práh rizika než většina soupeřů,“uznává Ondřej. „Ale nejsem úplný blázen.“
Také proto nyní dokázal říct DOST. „Vypadám teď smutně, dolehlo to na mě,“uzná. „Končí něco, co bylo tak dlouho součástí mého života. Ale podíval jsem se do světa a zjistil, že i ty nejlepší mohu porážet. Za to jsem vděčný.“
Dle jeho životní teorie nyní bude špatné období opět vystřídáno tím dobrým. „Se ženou čekáme druhé dítě, to bude ono,“věří.
Až mnohem později, když dojetí z loučení poleví, se zasměje: „Chtěl jsem to odlehčit a říct nějaký vtip. Třeba že končím, protože už stejně nikde není žádný sníh. Ale úplně jsem na to zapomněl.“